Přeložím to. Důležitější, než případná špatná výchova a vzdělávání našich dětí, kvůli čemuž se nerezignuje, jsou dotace, kvůli jejichž nečerpání mohou ministři přijít o své posty. Až tak daleko jsme to dotáhli.
Jaký by měl být průběh, když chcete něco nového?
Normální by bylo, kdyby v konkrétním místě vznikla nějaká přirozená potřeba lidí. Prostě si řeknou, že nějaký stávající stav by bylo vhodné nahradit či doplnit něčím novým. Spočítají si, co jim realizace přinese a kolik to bude stát. Spočítají si, kdy a v jaké formě se jim to vrátí a pak začnou zajišťovat finanční zdroje. Nejprve přímo v místě a to primárně od těch, kteří tu změnu chtějí. Teprve pak přichází v úvahu všechny jiné varianty. Nemám dokonce ani problém s tím, aby po vyčerpání všech možností v určitých případech na zbytek přispěl stát například ve formě bezúročné půjčky, pokud má v místě žádoucí změna možný přesah pro celou společnost.
Jak to funguje teď? Přesně opačně.
Nejdříve politici počkají, až jiní politici stanoví, na co dají letos či v nějakém delším období dotace. Je jedno, zda existuje nebo neexistuje nějaká skutečná potřeba někde v místě, která může být navíc zcela odlišná od potřeb lidí o 100 km dál. Prostě stanoví nějaký plošný cíl pro všechny a hotovo. Pak začnou žhavit telefony mezi nejbližšími a informují se mezi sebou o vypsaných „Operačních programech“, „Prioritních osách“ a „Oblastech podpory“. Telefonické hovory probíhají ve stylu „hele, příští rok máme miliardy na to a to, takže koukejte něco vymyslet, na zbytku se domluvíme později…“ A už to jede. Je jedno, jestli to někdo opravdu potřebuje, hlavně to musí splňovat formální náležitosti a musí to hezky vypadat. Hodně vzletných a odborných slov a nezapomenout do textu žádosti napasovat pojmy jako „konkurenceschopnost“, „zvýšení efektivity“, nebo „zkvalitnění“. V poslední době stále více zabírají také pojmy „prevence“, „sociální vyloučení“, nebo „inkluze“. A pak už jen v klidu čekat, až budou ti, co před tím žhavili drát, rozhodovat v komisi při výběrovém řízení.
Dotace a přerozdělování peněz lidí s sebou přinášejí zisk firmám, napojeným na politiky, kteří o nich rozhodují. Jsou základem nových veřejných dluhů kvůli nutnosti kofinancování. Kvůli nim vznikají stavby, které jsou podstatně dražší v porovnání s obdobnými stavbami soukromými. V mnoha případech vznikají na základě politického rozhodnutí – nikoli rozhodnutí ekonomického a tržního – stavby a provozy, které nebyly potřeba. Jelikož nebyly primárně postaveny na prinicpu skutečného udržení se při životě vlastní činností, buď po pěti letech končí, nebo se z nich stanou jen příjemci dalších dotací na přežití. V oblasti služeb je to stejné.
Tržní podnikatelské prostředí se v mnoha oborech smrsklo na to, zda máte či nemáte někoho nahoře. Málokdo si také uvědomuje, když se na chvíli zastavíme u statistik soukromého podnikání u nás, že mezi soukromé podnikání skrze právnické osoby řadíme i to, když někdo existuje ve skutečnosti jen z dotovaných projektů či veřejných zakázek. Fakticky bychom mohli bez velkých problémů náklady s existencí takových firem zařadit mezi výdaje veřejného sektoru, nikoli mezi skutečné podnikatele, kteří svými daněmi drží všechny ostatní nad hladinou.
Dotace jsou jedním z největších politických korupčních svinstev. Na rozdíl od řady jiných politických nástrojů, které jsou o něco čitelnější, se tváří jako dobro. Skutečnost, že jím nejsou, se bohužel projeví až po skončení politických životů těch, co nyní žhaví telefonní dráty. Rezignovat by podle mě neměli ministři za nečerpání dotací, ale naopak za jejich čerpání, resp. v období ještě před tím, než by je k čerpání někdo jiný nutil. Místo toho se však staly dotace z EU základem rozpočtů na příjmové stránce jakéhokoli ministerstva, což se zároveň dokonce jako princip stalo mnohdy také obhajobou jejich existence.
Ano, mohli bychom mít v České republice klidně polovinu ministerstev a byrokratů, jenže ono se z těch cizích peněz tak hezky žije. Proč riskovat vězení za krádež, když dotace jsou legální...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: František Matějka
