Přeložím to. Důležitější, než případná špatná výchova a vzdělávání našich dětí, kvůli čemuž se nerezignuje, jsou dotace, kvůli jejichž nečerpání mohou ministři přijít o své posty. Až tak daleko jsme to dotáhli.

Jaký by měl být průběh, když chcete něco nového?

Normální by bylo, kdyby v konkrétním místě vznikla nějaká přirozená potřeba lidí. Prostě si řeknou, že nějaký stávající stav by bylo vhodné nahradit či doplnit něčím novým. Spočítají si, co jim realizace přinese a kolik to bude stát. Spočítají si, kdy a v jaké formě se jim to vrátí a pak začnou zajišťovat finanční zdroje. Nejprve přímo v místě a to primárně od těch, kteří tu změnu chtějí. Teprve pak přichází v úvahu všechny jiné varianty. Nemám dokonce ani problém s tím, aby po vyčerpání všech možností v určitých případech na zbytek přispěl stát například ve formě bezúročné půjčky, pokud má v místě žádoucí změna možný přesah pro celou společnost.

Jak to funguje teď? Přesně opačně.

Nejdříve politici počkají, až jiní politici stanoví, na co dají letos či v nějakém delším období dotace. Je jedno, zda existuje nebo neexistuje nějaká skutečná potřeba někde v místě, která může být navíc zcela odlišná od potřeb lidí o 100 km dál. Prostě stanoví nějaký plošný cíl pro všechny a hotovo. Pak začnou žhavit telefony mezi nejbližšími a informují se mezi sebou o vypsaných „Operačních programech“, „Prioritních osách“ a „Oblastech podpory“. Telefonické hovory probíhají ve stylu „hele, příští rok máme miliardy na to a to, takže koukejte něco vymyslet, na zbytku se domluvíme později…“ A už to jede. Je jedno, jestli to někdo opravdu potřebuje, hlavně to musí splňovat formální náležitosti a musí to hezky vypadat. Hodně vzletných a odborných slov a nezapomenout do textu žádosti napasovat pojmy jako „konkurenceschopnost“, „zvýšení efektivity“, nebo „zkvalitnění“. V poslední době stále více zabírají také pojmy „prevence“, „sociální vyloučení“, nebo „inkluze“. A pak už jen v klidu čekat, až budou ti, co před tím žhavili drát, rozhodovat v komisi při výběrovém řízení.