Pane Jakle, kolem útoku na Írán se během několika dnů objevilo hned několik různých vysvětlení jeho cílů. Jak podle vás v takové situaci rozlišit mezi skutečným strategickým záměrem a tím, co je komunikováno navenek?

V každém případě nelze věřit oficiálně deklarovaným cílům. O export demokracie jít nemůže, Írán je celkem prosperující civilizovaná země, nejspíš demokratičtější, než mnozí „spojenci“ NATO v oblasti. A navíc, pokud bychom uvěřili, že nám vadí režim a jeho chování vůči vlastnímu obyvatelstvu, museli bychom bombardovat dalších asi sto zemí s miliardami obyvatel, kde jsou na tom po těchto stránkách podobně nebo hůře. O odvrácení akutní hrozby také jít nemohlo, mnohé americké výzvědné autority veřejně popřely, že by snad měl Írán nějaké kapacity, o kterých se coby zámince mluvilo. Takže zbývá konglomerát zájmů, které nám nyní ukazují, jak dlouhé mají jejich exponenti prsty.

Donald Trump nastupoval s důrazem na roli „mírotvůrce“ a rychlé řešení konfliktů, včetně Ukrajiny. Následně ale přišly kroky a výroky směrem k obchodním tlakům, Kanadě, Grónsku, Venezuele i nynější angažmá na Blízkém východě. Jak hodnotíte jeho dosavadní působení v zahraniční politice?

Většina jeho silových kroků v obchodní oblasti byla vynucena dosavadními asymetrickými poměry, pro USA dlouhodobě nevýhodnými. Cílem těch jeho nátlaků nebylo omezit mezinárodní obchod, ale přimět „ty druhé“, aby začali s úklidem překážek nejdříve na své straně. Což zatím zabírá se střídavými úspěchy. Ale další jeho silové kroky se dost odchylují od jeho loňské politiky. Tehdy bylo asi neokonské křídlo u republikánů na krovkách, zatímco letos se evidentně vzchopilo a začíná přebírat otěže.