Založení politické strany má být primárně iniciativou zdola. Sejde se parta lidí, kteří vnímají maximum věcí a dění napříč životem podobně, a kteří mají ambice nesedět v hospodě a jenom kecat o tom, jak je něco blbě. Založí subjekt a snaží se svou činností získat pro své ideje co největší počet lidí tak, aby ve volbách uspěli a získali na základě mandátu příležitost. V takovém systému, tedy v systému soutěže idejí, má smysl existence politických stran. Neuspěje-li politická strana při své existenci s prosazením svých idejí, přičemž je jen na síle a odhodlání jejích členů, jak dlouho bude připravena a ochotna své ideje prosazovat (tedy zda třeba jen jeden rok nebo roků deset), nemá je ohýbat podle veřejného mínění. Měla by skončit, ne se zpronevěřit.

Jakmile se ze systému soutěže politických stran o ideje stane soutěž o počet jakýchkoli voličů ve stylu ber kde ber (jako je tomu nyní), kdy strany svou činnost staví na průzkumech veřejného mínění, ztrácí taková soutěž smysl. V takovém případě jde jen o účelovou existenci subjektů, jejichž cílem je ovládat jiné, nikoli jim sloužit, a být PR a lobbyistickou agenturou některých, kteří na tom vydělají, ovšem za peníze všech ve formě příspěvků ze státního rozpočtu na činnost. Při cestě za cílem jsou pak takové subjekty ochotny, bez rozdílu toho, co jejich představitelé říkali dříve, říkat v průběhu času něco úplně jiného. Když srovnáme reálné pojetí provádění politiky parlamentních stran za posledních dvacet let s tím, jaká oficiální východiska měly při svém založení, žádná na svých základech nezůstala. Logika, férovost a čest by velely k vlastnímu ukončení činnosti, než se ohýbat a jít za prachy.