Je neoddiskutovatelným faktem, že převládající instituce moci na Západě po dekády neúnavně a s naprostou lhostejností dupaly po ekonomickém prospěchu a sociálních jistotách stovek milionů lidí. Zatímco se elitní kruhy pakovaly na globalismu, svobodném obchodu, wallstreetském kasinovém hazardu a nekonečných válkách, které obohacují jejich původce, ale veškerou tíhu svalují na ty nejchudší a bezmocné, zcela ignorovaly oběti své nenasytnosti, s výjimkou chvil, kdy oběti začaly dělat trochu kravál – to pak byly s opovržením odsouzeny coby troglodyté, kteří v té slavné, globální meritokratické hře prohrávají zcela po zásluze.

Toto poselství bylo slyšet nahlas a zcela srozumitelně. Instituce a skupiny elit, které strávily roky posměchem, očerňováním a rabováním značných částí obyvatelstva – při současném doplňování dlouhého seznamu svých vlastních selhání, korupce a ničení – jsou nyní v šoku, že jejich diktáty a rozkazy vyzněly do prázdna. Lidské bytosti ale přece nebudou následovat a poslouchat ty, které nejvíce viní za své utrpení. Udělají pravý opak: účelově je odmítnou a pokusí se o odvetný trest. Nástrojem jejich odvety se stali Brexit a Trump. To jsou jejich agenti vyslaní na destruktivní misi – je zaměřená proti systému a kultuře, kterou (nikoli bezdůvodně) považují za prolezlou korupcí a (především) opovrhující těmi dole a jejich životy.

Brexit byl jen jedním z důkazů omezenosti a selhání institucí západního establishmentu. Vycházím přitom ze zásadní poznámky Vincenta Bevinse z Los Angeles Times, podle něhož jsou „Brexit a Trump velmi, ale velmi špatné odpovědi na legitimní otázky, které si městské elity už více než třicet let odmítají pokládat. Elity v bohatých zemích už od 80. let fungují nad své možnosti, zabírají pro sebe veškeré zisky, a když mluví někdo jiný, zacpávají si uši. A nyní v hrůze sledují, jak se voliči vzbouřili.“

Kdo chtěl vystoupit ze sebestředných, silně proclintonovských kruhů, neměl s hledáním varovných signálů žádný problém. Elity, které vytvářely veřejné mínění, byly namačkané v tak těsném hloučku, tak uzavřené a vzdálené od lidí, jimiž opovrhovaly, ale kteří měli současně rozhodovat ve volbách, že nebyly s to vidět trendy směřující k Trumpovi, ale samy je naopak nechtěně posilovaly vlastní povýšeností a sebechválou.

Jako skoro každý, kdo sledoval údaje o popularitě a volební modely z dílny samozvaných mediálních expertů, jsem dlouho věřil, že by měla zvítězit Clintonová, ale důvody, proč by současně mohla také velmi snadno prohrát, se rovněž daly přehlédnout jen stěží. Varovná světla blikala naplno a dlouho, ale ozařovala především zpustlé oblasti, jakým se elity svědomitě vyhýbaly. Vyrazilo tam naslouchat jen pár lidí, obecně byly ale tamní naléhavé hlasy vzteku a utrpení dál přehlíženy, což ovšem zaručovalo, že budou jen sílit. „Namísto toho, aby si elity přiznaly své vlastní zásadní chyby, vrhají svou energii na démonizování obětí své zkorumpovanosti, s cílem delegitimizovat jejich nářky a zbavit se odpovědnosti za smysluplné řešení problémů,“ napsal jsem po Brexitu. „Taková reakce ale jen posiluje, pokud ne rovnou dokazuje, obecný dojem, že instituce elit jsou beznadějně sebestředné, toxické a destruktivní, a jako takové nemohou být reformovány, nýbrž musejí být zničeny. A to současně jen zaručuje, že do naší kolektivní budoucnosti vstoupí další Brexity a další Trumpové.“