Abychom před našimi předky aspoň nějak obhájili neschopnost domluvit se a hloupost našich politiků, kteří chtěli být až nepříčetně v popředí světa, vymysleli jsme si šidítko, zejména pro našeho tehdejšího prezidenta Havla, že svět žasne nad naším uměním rozejít se beze sporů, v klidu a míru. Zkrátka naši lenost a pohodlnost, zaniklou schopnost brát se za své zájmy, jsme povýšili na přednost. Celému světu to bylo úplně fuk, a pokud měl o nás vůbec nějaké povědomí, tak jedině jako o Československu. O tom se měl možnost přesvědčit každý, kdo vyjel za hranice, a to i několik let po rozdělení.

Právě řeči současných mocipánů, a těch, kteří by jimi rádi byli, ale už, nebo zatím se na ně nedostalo, či museli odejít z pozic ne dobře vybudovaných, řeči a názory tzv. pražské kavárny byly hlavní náplní oslav. Většinou, když se slaví, ale nakonec i když se pohřbívá, chválí se oslavenec a přejí se mu dlouhá léta, stejně i nebožtík, samozřejmě bez přání toho dlouhého věku. U nás musíme být vždy první na světě, a tak se naše země a její obyvatelé již řadu let pomlouvají sami. Ve dnech výročí tyto pomluvy zesílily i na všechny politiky, které jsme kdy měli. Výjimkou byl Havel, Habsburkové a částečně Masaryk. Ovšem i TGM byl napadán za rozbití Rakouska, tedy Rakousko-Uherska, a hlavně že si za spolupracovníka vybral Beneše.

S údivem jsem sledoval některé z pořadů. Přestávalo mi být jasné, zda oslavujeme výročí založení samostatného státu, nebo se světu za jeho založení omlouváme. Chápu Churchilla, že místo několika států ve Střední Evropě a na Balkáně si přál mít stát jeden, tzv. Podunajskou federaci. Minimálně by Britové měli přínos v ušetření za mzdy a provoz několika vyslanectví, stačilo by jim jen jedno. Možná by i měli spojence, či aspoň protiváhu proti Německu a Rusku. Ale je snad britský zájem vždy i naším zájmem. Asi není, vzpomeňme třeba jen Mnichova. A připomeňme si některé pořady naší televize v souvislosti se zmíněným výročím.

Třeba pořad „Výzva“, kam si redaktorka paní Kalenská pozvala herce pana Krampola. Nestačil jsem žasnout proč. Vzpomínám, jak diváci i posluchači řvali smíchy při čtení povídek Šimka a Grossmanna. Stejný účinek, jako kdysi, v nás vyvolala parodie na část Lucerny v dialogu mlynáře a kněžny před zámečkem v lese, kdy dojde k hádce mezi protagonisty, kdo bude hrát kněžnu. Pokud se dobře pamatuji, tak ji Grossmann nechce hrát s odůvodněním, že jedna jeho známá ji hrála a její děti se nedostaly na studie. Odpověď zní, že Šimkovi je to jedno, jemu o děti nejde, zvláště ne o ty Grossmannovy. Podobně na mě působila otázka, proč hrál Krampol v majoru Zemanovi. Jsem zvědavý, zda se paní Kalenská ptala třeba Seana Conneryho, nebo Rogera Mooreho, proč hráli v seriálu o Jamesu Bondovi, agentu 007. Je to přibližně stejně dlouhý seriál, politicky z druhé strany. Patrně by slyšela pouze odpověď, že jsou herci a hrají, za co dostanou zaplaceno.

Co je logické u obdobných filmů, které jsou v podstatě o ničem.