Ivan Jordák: Doba plná otazníků

Abychom před našimi předky aspoň nějak obhájili neschopnost domluvit se a hloupost našich politiků, kteří chtěli být až nepříčetně v popředí světa, vymysleli jsme si šidítko, zejména pro našeho tehdejšího prezidenta Havla, že svět žasne nad naším uměním rozejít se beze sporů, v klidu a míru. Zkrátka naši lenost a pohodlnost, zaniklou schopnost brát se za své zájmy, jsme povýšili na přednost. Celému světu to bylo úplně fuk, a pokud měl o nás vůbec nějaké povědomí, tak jedině jako o Československu. O tom se měl možnost přesvědčit každý, kdo vyjel za hranice, a to i několik let po rozdělení.

Právě řeči současných mocipánů, a těch, kteří by jimi rádi byli, ale už, nebo zatím se na ně nedostalo, či museli odejít z pozic ne dobře vybudovaných, řeči a názory tzv. pražské kavárny byly hlavní náplní oslav. Většinou, když se slaví, ale nakonec i když se pohřbívá, chválí se oslavenec a přejí se mu dlouhá léta, stejně i nebožtík, samozřejmě bez přání toho dlouhého věku. U nás musíme být vždy první na světě, a tak se naše země a její obyvatelé již řadu let pomlouvají sami. Ve dnech výročí tyto pomluvy zesílily i na všechny politiky, které jsme kdy měli. Výjimkou byl Havel, Habsburkové a částečně Masaryk. Ovšem i TGM byl napadán za rozbití Rakouska, tedy Rakousko-Uherska, a hlavně že si za spolupracovníka vybral Beneše.

S údivem jsem sledoval některé z pořadů. Přestávalo mi být jasné, zda oslavujeme výročí založení samostatného státu, nebo se světu za jeho založení omlouváme. Chápu Churchilla, že místo několika států ve Střední Evropě a na Balkáně si přál mít stát jeden, tzv. Podunajskou federaci. Minimálně by Britové měli přínos v ušetření za mzdy a provoz několika vyslanectví, stačilo by jim jen jedno. Možná by i měli spojence, či aspoň protiváhu proti Německu a Rusku. Ale je snad britský zájem vždy i naším zájmem. Asi není, vzpomeňme třeba jen Mnichova. A připomeňme si některé pořady naší televize v souvislosti se zmíněným výročím.

Třeba pořad „Výzva“, kam si redaktorka paní Kalenská pozvala herce pana Krampola. Nestačil jsem žasnout proč. Vzpomínám, jak diváci i posluchači řvali smíchy při čtení povídek Šimka a Grossmanna. Stejný účinek, jako kdysi, v nás vyvolala parodie na část Lucerny v dialogu mlynáře a kněžny před zámečkem v lese, kdy dojde k hádce mezi protagonisty, kdo bude hrát kněžnu. Pokud se dobře pamatuji, tak ji Grossmann nechce hrát s odůvodněním, že jedna jeho známá ji hrála a její děti se nedostaly na studie. Odpověď zní, že Šimkovi je to jedno, jemu o děti nejde, zvláště ne o ty Grossmannovy. Podobně na mě působila otázka, proč hrál Krampol v majoru Zemanovi. Jsem zvědavý, zda se paní Kalenská ptala třeba Seana Conneryho, nebo Rogera Mooreho, proč hráli v seriálu o Jamesu Bondovi, agentu 007. Je to přibližně stejně dlouhý seriál, politicky z druhé strany. Patrně by slyšela pouze odpověď, že jsou herci a hrají, za co dostanou zaplaceno.

Co je logické u obdobných filmů, které jsou v podstatě o ničem.

Překvapený jsem i byl z její rozpravy s publicistou a historikem panem Urbanem. Z jeho vystupování se dalo dojít k závěru, že kdyby Beneš s Hitlerem podepsal smlouvu, jak mu Němci navrhovali, nedošlo by k našemu napadení a že Mnichov si objednal sám Beneš. Už nejen mě zde unavuje pořád reagovat na zkreslování skutečností před válkou, během ní a po ní, odsuzování exprezidenta Beneše stylem Sudetských Němců. Dělání obětí z viníků a viníků z obětí.

Nevím, na základě čeho tyto názory vznikly. Německo uzavřelo s Polskem 26. 1. 1934 Německo-polský pakt o neútočení, podepsaný ministrem zahraničí Německa, tehdy von Neurathem, a za Polsko velvyslancem Lipským. Pakt vypovědělo Německo 28. 4. 1938 a 1. 9. 1939 napadlo Polsko. Po podepsání Mnichovské dohody 30. 9. 1938 se Chamberlain zastavil znovu u Hitlera a podepsali ještě vzájemnou smlouvu o neútočení mezi Británií a Německem. Touto smlouvou mával při návratu do Londýna na letišti. V září 1939 varovaly Británie a Francie Německo před přepadením Polska Hitlerem. Když se tak stalo, vyhlásila Británie i Francie Německu válku. Neúspěšného jednání SSSR s Británií, Francií a Polskem o kolektivní bezpečnosti využil Hitler k nabídce paktu Ribbentrop-Molotov o neútočení, který zmínění podepsali 24. 8. 1939 v Moskvě. 22. 6. 1941 Německo pakt porušilo a napadlo SSSR. Tedy ani jeden ze států, které uzavřely s Německem smlouvu o neútočení, se válce s Německem nevyhnul. Tato, stejně jak jiné smlouvy, byly Hitlerem považovány za nordickou lest.

Obdobnou smlouvu, když Hitler myslel, že Československo uzrálo, navrhl i Benešovi. Cíl byl dvojí, zkompromitovat nás ve Francii a SSSR, a legálně ovládat sudetoněmecké hnutí. Počátek jednání vyvolal hrabě Trauttmansdorf, který našemu velvyslanci sdělil, že za Benešem by se do Prahy vydali dva Hitlerovi důvěrníci a projednali by s ním možnost dohody obou států, která by pak byla formálně uzavřena ministry zahraničí. Beneš je přijal a vyslechnul, a stejně tak i je přijal a vyslechnul podruhé, kdy už navrhovali obdobný pakt, jako měli s Polskem. Vážnost jejich úmyslu se vyjevila při Norimberském procesu, kdy se prokázalo, že v této době už měli zpracovaný přesný plán útoku proti Československu. Beneš nakonec smlouvu nevyloučil, ale podmínil ji, že bude rozšířením stávající smlouvy, odmítl oslabení smlouvy s Francií a se SSSR. Byly i názory, že při těchto jednáních se Němci pokusili přes Československo o kompromitaci Tuchačevského a Rykova v SSSR.

Oslavy založení Československa se mi, až na počasí a některá vyjádření členů opozice proti Zemanovi a vládě, líbily. Neslavíme nakonec každý den, zejména výročí vzniku státu. Ovšem ta parta zaštiťující se Havlem, demokracií, svobodou, by měla už pochopit význam a dopad voleb, nebo výrazně změnit slovník, či si uvědomit význam slov, která používají, a také zákonů, které platí. Také by se měla občas ohlédnout na dobu svého vládnutí a srovnat výsledky a dynamiku toho, čeho dosáhli oni a jiní.

Příští rok se bude patrně slavit třicáté výročí převratu. Co budeme vlastně oslavovat a čím se chlubit? Vzpomene někdo z čelných politiků na sliby, pronesené po převratu či v souvislosti s ním? Připomeňme si některé z nich a samozřejmě i to, jak byly splněny.

Nejvíce se citovalo, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, že je to nové heslo, případně heslo TGM. Samozřejmě se jednalo o omyl nových hlasatelů. Nešlo vůbec o něco nového, ale dá se vystopovat už v evangeliích Nového zákona, u M. J. Husa a dalších dílech. Zase naopak TGM ve Světové revoluci uvozuje cestu, kterou bychom se měli dál ubírat, slovy: Hus a Žižka jsou nám vzorem, že život bez pravdy a přesvědčení, spravujícího celý život, je bezcenný. Chelčický a bratrství učí, že život založený na násilí, násilí státním a církevním je špatný. Komenský nám ukázal cestu k jasnosti, všeobsáhlé moudrosti a lidskosti; v duchu těchto národních učitelů musíme pokračovat, a podávat jejich světlo příštím generacím. Jak dalece jsme naplnili uvedené, ví každý z nás.

Obdobně v ekonomické oblasti jsme měli během tří let dosáhnout úrovně Rakouska. Nedosáhli jsme, jsme stále pozadu v stejném poměru.

Podobně jsme se stali ze země takřka bez dluhů, zemí vysoce zadluženou, bez zlatých rezerv, které během devadesátých let ČNB, místo aby je chránila a snažila se o jejich nárůst, rozfofrovala strašným způsobem. Také jsme přišli o řadu podniků podivnou privatizací a jejich zisky plynou do zahraničí, nebo soukromníkům v daňových rájích.

Díval jsem se nějak víc na televizi, než je mým zvykem, slyšel řadu čelných politiků, a žasl jsem nad jejich jistotou, že za všechno málo příznivé v naší zemi mohou důchodci a nemocní. Někteří pánové z ODS, TOP 09, STAN, KDU-ČSL to přece říkali, a oni to musí vědět, co také říkali. Málem by ti rozmařilí důchodci a marodi (pozor – nezaměňovat s marodéry) zamezili požadavky skoro tisícikoruny pro sebe, zvýšení platů našich poslanců, ministrů, senátorů a dalších o více než 10 000 Kč měsíčně.

Sebekriticky uznávám, že jsem důchodcem i marodem, a přemýšlet o tom, co důchodci a marodi stojí stát, mě po celý život nenapadlo zkoumat. Možná i proto, že už v dětském věku jsem byl seznámen s Nerudovou básní Dědova mísa. Ale asi o tom začnu přemýšlet, a také o tom, kam se ty peníze najednou všechny ztrácí. Možná, že to bude nutné.