Asociaci spisovatelů nechybí sebevědomí. Zato jí poněkud chybí paměť. Nic nového pod sluncem - sdružili se v ní převážně mladší autoři (pod patronským dohledem několika padesátníků), a mladší lidé mívají sklon počítat dějiny až od okamžiku, kdy se v nich sami začínají prosazovat. Pro členy Asociace neexistuje Obec spisovatelů ani Unie českých spisovatelů, ani další jiné letité snahy o zvýšení společenské prestiže literátského oboru. Patrně jim tedy nezbude nic jiného než opakovat všechny chyby svých „neviditelných“ předchůdců. Taková už bývá logika „opovrhování“ minulosti.
Čtěte také komentář ke vzniku Asociace spisovatelů
Co přesně znamená heslo „přepisujeme přítomnost“? Je to jen hříčka se slovy, která v postmoderním čase nemají už svůj přesný význam, váhu ani minulost? Ostatně jde o pozměněný výraz, vypůjčený od sportovních novinářů hlásajících: „přepište dějiny“, zdůrazňujících tímto vytvoření nového evropského nebo světového rekordu. Na dotaz rozhlasového redaktora, zda spisovatelé mají „přepisovat“ realitu, odpověděl dnes po ránu předseda Asociace Jan Němec: „Mají, ale jde o to, jakým způsobem... a co to vlastně znamená...“ Ostatně sám sjezd považuje za „experiment“, za „testování, co obor dokáže, čeho je schopný...“. A kdyby se ukázalo, že test byl neúspěšný, je tu pojistná formule: „Úspěch je už to, že sjezd proběhne...“
Program „prvního“ sjezdu spisovatelů „ve svobodných podmínkách“ je rozvržen úhledně (k nahlédnutí na webových stránkách http://asociacespisovatelu.cz/. Připomíná ovšem spíše program jakéhosi odborného literárně vědného či kulturologického semináře, než setkání literárních individualit, které se teprve mají poradit, kam se bude ubírat spolek, jenž si založili.
Zváni na sjezd jsou všichni, včetně náhodně příchozích z ulice... „Za dvanáct hodin se dá přečíst více než 150 tisíc slov, při troše štěstí dojet autem z Prahy do Říma, čtyřikrát zhlédnout Kurosawových Sedm samurajů… nebo navštívit všechny debaty Sjezdu spisovatelů,“ říká tiskový mluvčí Asociace Vratislav Maňák. Vzkaz těm, kteří zrovna nevědí co s časem?
Debatovat se bude „o literatuře, státu a české společnosti“. Projev přednese i Václav Bělohradský, který je patrně ochoten už vystupovat kdekoli, kam je pozván (nedávno radil členům ANO, dnes se podělí o své ideje s členy AS, zítra... ?) A pochopitelně je naplánován i raut a párty s DJ... Vzhledem k přítomnosti několika aktuálních hvězd českých knihkupeckých pultů, lze očekávat zájem médií.
Na sjezdu se má mluvit i o vztahu literatury a státu. Zazní jistě mnoho důrazných slov o tom, jak má stát literaturu a literární život podporovat. To je jistě v pořádku, protože stát se k literatuře a jejím plodům chová macešsky. Ale co s tím má co dělat spisovatel? „Spisovatel má být zrnkem písku ve státní mašinerii.“ Tato slova napsal kdysi Graham Greene. A dodal: „Jediná výsada, na kterou si umělec může dělat nárok, je neloajálnost.“
Sdružování spisovatelů je jistě potěšitelné a chvályhodné, stejně jako sdružování zahrádkářů či filatelistů. Ale jediný spisovatelský čin, který může mít smysl, se odehrává v přísném soukromí, je to čin individuální. Teprve s tímto činem – textem, knihou – získává literatura na váze, tedy pokud ho čtenáři přijmou za závažný. Popřejme tedy českým literátům příjemný Sjezd, a potom, prosím, ke klávesnicím... Aby se ukázalo, kdo je tu spisovatel... Nebo se snad kvalita české literatury zvýší tím, že budeme mít několik konkurujících si sdružení?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
autor: PV
