Diskuze o tom, zda vulgární slova patří do slovníku ústavního činitele číslo 1 je nemístná a zbytečná. Je to prostě neomluvitelné. Od Austrálie po New York, všude se o nás píše. A nemám obavu, že osobnost prezidenta ovlivní způsob volby. Neovlivní způsob, ale ovlivní samotnou volbu. Ale nedá mě, abych se nevrátil k oné „odstrašující“ parlamentní volbě, která byla důvodem pro přijetí ústavních změn o volbě přímé.

Procedura, podle které se tehdy volil prezident, nebyla tak nejasná jak se dnes hovoří. Měl jsem tehdy jako ředitel kabinetu předsedy Sněmovny gesci nad touto procedurou. Jak parlamentní legislativa, tak námi deset oslovených ústavních právníků (m.j. pánové Pavlíček, Gerloch, Kysela, Filip, Hřebejk a další) se na proceduře shodli.

Zjednodušený rámec byl tento. Podle tehdejší úpravy mohl společné schůzi obou komor předsedat pouze předseda Sněmovny. Způsob počítání hlasů v obou komorách či v třetím kole společně nebyl nikým zpochybňován. To co bylo předmětem bouřlivých sporů nikoliv právníků, ale umanutých politiků bylo, zda se má hlasovat tajně nebo veřejně. Proč? Přece při veřejné volbě se „zrádci“ toho kterého tábora veřejně odhalí, tak že jejich přesvědčování bude „složitější“, ve své straně se odepíší.

Konsorcium právníků se shodlo jednoznačně na tom, že způsob volby (tajná nebo veřejná) se musí v první řadě hledat v textu příslušného zákona. Ten říkal, že se hlasuje veřejně, pokud zákon nebo usnesení obou komor (každé zvlášť většinově) nestanoví volbu tajnou. Každý kdo umí číst, to může osvědčit, nic jiného v zákoně nenajdete.

Tehdejší vládní koalice nebyla jednotná. Zelení nepodporovali zvolení pana Klause. ODS měla tehdy prostou většinu hlasů v Senátu. Lidovci podporovali V. Klause. Podporovatelé pana Švejnara pak chtěli volbu veřejnou. Považovali ji za poctivější. Ať národ vidí, jak kdo hlasuje.