Obdivuji taky Právničku Evu a s nostalgií já zhltl obě její pokračování Evino srdce bloudí a Evino vykoupení. A jednou takhle v sobotu se rozletěly dveře našeho zahradního domku v Čerčanech a koukám, stojí tu ON. S kšiltovkou, s lulkou v koutku úst. Kdo jiný, než můj málem pohřbený už strýček Jerry Ženíšek, starý a zkušený mládenec. „Kdo se ožení, lituje,“ říkal mi po celé dětství. „A kdo se neožení, strejdo?“ „Lituje ještě víc.“

Oněměle zíral nad balíkem Knihovny šťastných dívek. „Já ti to, synovče, hodím do kamen. Jindra divoška? Jsem kritik. Já – to - neunesu. Jsi zaostalý jako Megalodon? Nezvládáš snad dešifrovat podřadnost balastu? Hedina jarní píseň, hu! Já když tě vidím, prahnu být Koniáš 21. věku a pálit a pálit Jožku, co se vdala.“

Ženíšek se neoženil, zato byl kritik a sám F. X. Šalda o něm prý řekl: „Rozliší kvalitu, má budoucnost.“ A přitom měl Jerry dost divný vedlejšák. Byl kasař. Odseděl si čtyři roky na Borech, a když ho pro skvělé chování pustili, vystudoval teprve vědu, takže co arbitr Petronius uchopil Dědičku milionů a šup. Hořela v krbu.

Barbarství! Netolerance! Avšak už byl takový. Rázný. A já neučinil pálení přítrž, jen jsem se rozplakal. Smál se. „Tříbit vkus třeba je, přinesu ti Prousta.“ A když jsem večer usnul, zdál se mi sen: Smrákalo se a v zahradním domku se skvěl nápis VÍTEJTE a navštěvovali nás spisovatelé. Hned první byl Edgar Allan Poe a vlastně jsme ho se Ženíškem vyvolali při spiritistické seanci. „Čeho si přejete?“ zeptal se strýc, když Edgara prvně spatřil, a Poe shlížel ke knize Zkrocená svéhlavička. „To se bude tedy číst ještě v Evropě 21. století?“

Ani po smrti tedy nebyl dezorientován a jeho výsostně racionální mozek pracoval jako hodinky, i když se nacházel pouze v duchovní podobě. „Čeho?“ zopakoval strýc.