Slovo společnost se dá definovat rozmanitě a společnost jako taková se dá rozličně definovat také.

Například jako množina bytostí komíhajících se na pomyslném sítu, kterým Něco vrtí, a lze se tudíž ptát: „Kdo to s námi vrtí? A proč? Jsme snad jenom majetek?"
Obdobu oné staré otázky ovšem můžete vznést i s jistým humorem, a to následovně: „Proč pes vrtí ocasem?" „Protože pes je chytřejší než ocas." Známá otázka, známá odpověď. „Kdyby (totiž) byl ocas mazanější než pes, vrtěl by on psem."

Představme si však, že pracujeme v roli Boha v imaginární laboratoři, a dosaďme na místo psiska člověka. Oháňku člověk, ouha, nemá, ale se psem má společné ledacos. Někdy věrnost, jindy patolízalství. Jistěže pohlavní pud. A snad i onu otázku „proč vrtí pes ocasem", zpopularizovanou kdysi románem Larryho Beinharta Americký hrdina, nebo tedy spíš jeho filmovou adaptací Wag the Dog (1997). Onu otázku, již lze také zúžit a volně parafrázovat jako problém, zda je člověk - ve své většině - chytřejší než jeho vlastní pohlavní pud.

Zde mě upoutala následující odpověď: „To ta fyzicky slabší polovička lidstva bývá - ve své většině - chytřejší než pohlavní pud, vážený pane." A odpovídající mi mudrlant pochopitelně mínil slabou polovičkou ženy.

Měl pravdu?

A bývají muži (ve své většině a na rozdíl od žen) vskutku jaksi hloupější než... Než jejich vlastní pohlavní orgány? Kterými jsou někdy až „řízeni"? Tak či tak jsou to na Zemi skutečně ctěné dámy, kdo mívá v souboji s pohlavností prim, a úvodem citovaný Michel Houellebecq (nar. 1958) navíc buřičsky míní, že si potomky nejčastěji pořizujeme ve chvíli, kdy si uvědomíme vlastní bezvýznamnost.

Mýlí se?

A do jaké míry to souvisí s nadvládou žen, ať už tou domnělou a pomyslnou anebo tou skutečnou?

Abychom našli odpověď, vraťme se ke zmíněnému společenskému sítu. Jak vlastně funguje?

Schopní a odolní se činorodě anebo setrvačností udržují na hladině, ale ti útlejší a slabší a méně odolní sítem ke své smůle propadají do vln či jakési jámy a ocitají se v méně záviděníhodném postavení, ne-li na dně. Některé, pravda, zachytí v pádu druhová solidarita, jiné podchytí zase solidarita některé mafie, nicméně mimo mafie (ať už rodinné či jakékoli) to bývá se solidaritou nahnuté, a „co tě nepálí, nehas," velí mnohým z nás takzvaný selský rozum. Zde učiňme jen kratičkou odbočku k funkci strachu.

Strach je něco, co každý nepochybně potřebujeme, abychom nešlápli do propasti před sebou, ale je-li strach na nás ve společnosti patrný, běda; a zřejmě už je vlastností mas, že instinktivně dorazí mnohého zbabělce. Anebo to tak není? Ale ano, i když to kdysi v pravěku platilo mocněji a „támhle" v džungli to dodnes platí a támhle v neónové džungli taky, jak dokládají už z reality odvozené pohádky, v nichž je to Nebojsa, kdo vítězí, zatímco bytost paralyzovaná strachem či pocity viny, ta hyne.

Nebojsové někdy taky, ale méně často.

A jak to – mimo jiné – předvádí Ondřej Neff v románu Tma, je civilizační slupka příšerně tenká, v určitém stupni krize sletí mnohá maska a člověk se stává člověku příslovečným vlkem. Třeba i Goldingův román Pán much je zčásti o tom a latentní xenofobie číhá, i kdybychom stokrát tvrdili, že ne. Jistě, jistě, to celé obklopuje stát, ale... Ale pro moderní stát jako by platilo, že počet obyvatel musí s rostoucí produktivitou úměrně klesat! Nemá-li to tedy se státem jako celkem dopadnout zle. Jsme tudíž ztraceni? I ve státech?

Ano i ne, a teprve v pozici „drcených oliv" si mnozí uvědomí záchrannou funkci rodiny. Tu, pro niž se rodina jako instituce konstituovala již v pravěku. A ano, pane Dante, i láska existuje, ba bývají k sobě lidé puzeni také eroticky, ale... Ale je láska opravdu dostatečným důvodem pro uzavření vážně míněného manželství?

Ne. Nebo sotva. A proč vlastně kdysi uzavíraly spojenectví dva kmeny? Proto, aby byly silnější spolu, a z téhož důvodu si také ženy jako takové instinktivně vybírají ty muže, kteří budou s to chránit a zabezpečit ženy i jejich děti. Tak to chodí, a stejnou optikou jsou to tudíž a takřka výhradně opět jen ženy, kdo rozhoduje o pořizování si potomků.

Ale pořizují si lidé děti opravdu ve chvíli, kdy se cítí být „ničím", jak provokativně míní Houellebecq?

A pořizují snad ženy děti hlavně proto, že by jinak zůstaly drceny vlastní bezvýznamností?

To se mi zdá být přehnaným tvrzením, ale přesto lze vnímat, že si mnohé „páry v krizi" potomky pořizují v jakési nepřiznané hrůze z okolního světa, a to někdy až jako svá potenciální rukojmí a „pojistku" a alibi.

Jistě, i rukojmí je milováno, o tom žádná. Ale je to rukojmí a pojistka proti útoku světa, i kdyby nevědomá. Štít vyrobený z nevinnosti. A tak tu před námi stojí celé „dětské ploty" vztyčené okolo dvou dospělých, ale naštěstí či naneštěstí děti vyrostou a... A rodiče jsou zase sami. Jak to? Jejich ochrana i záminka se osamostatňuje, pocit vlastní bezvýznamnosti se vrací, anebo se může vracet, a pár se často rozvádí.

Vonnegut (a jistě i jiní) však radí s podobně inspirovaným rozvodem počkat. Proč? Vonnegut přinejmenším chápal, co vlastně vykukuje za značnou částí rozvodů, a že je to samota páru, přičemž to bývá právě žena, komu dřív anebo později začne chybět další rozměr rodiny. Ne už jen ta doplněná děcky, nýbrž také ta, ve které si manželka třeba občas promluví i s manželovými sourozenci (jeho sestrou či bratrem), jsou-li, a jistěže s jeho rodiči.

Nahlas vyslovované argumenty pro rozvod bývají totiž falešné a tím jediným skutečným důvodem pro rozvod bývá nejen podle Vonneguta tato přímo nevyslovená ženina výtka muži: „Jsi málo lidí."

A „pravý" důvod rodiny?

Řekl bych, že tím důvodem nemusí být jen děti, natož pak „děti jako alibi", a věřím, že rodiny nejsou pouhými pojistkami proti člověčí bezvýznamnosti.
A pokud snad ano, měli bychom z nich dělat trochu širší společenství.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami