Evropské elity dlouho působily dojmem hlubokého otřesu ze svobodného rozhodnutí Britů odejít z Evropské unie. Přežít tento otřes jim pomohla překvapivá a nepochopitelná váhavost britské strany nejen bezprostředně po vyhlášení výsledků, ale po celé následující měsíce. Hlavní tváře kampaně „Odejít“ – Michael Gove, Boris Johnson a Nigel Farage – se vytratily. Po Cameronovu odchodu z čela britské vlády i pozice předsedy konzervativců uchopila politickou moc, po které tak dlouho toužila, Theresa Mayová. V referendové kampani se před tím Mayová nepřipojila k žádnému proudu: nebyla ani pro odchod, ani pro setrvání. Tvrdila o sobě, že je loajální k oficiální pozici Cameronovy vlády, ve které zastávala funkci ministryně vnitra, přestože by „asi raději preferovala odchod“.
Po celý následující rok Mayová neučinila žádné rozhodnutí, které by ve vztahu k nezvratitelnosti brexitu mělo „západkový“ charakter. V britské politice se z tohoto pohledu neodehrálo nic. Britové byli pasivní a nevyužili mocný hybný moment podložený pozitivním výsledkem lidového hlasování.
Přestože Mayová vládla v Dolní komoře britského parlamentu přesvědčivou většinou, která jí zaručovala stabilní politickou pozici pro formulaci a prosazení britských priorit, z nejasných důvodů se rozhodla zbytečně riskovat a vyhlásit velmi rychlé předčasné parlamentní volby. Od svého rozhodnutí, o kterém se později ukázalo, že nebylo konzultováno ani s některými členy jejího kabinetu, si prý Mayová slibovala „posílení konzervativců v parlamentu“ a „upevnění vyjednávací pozice“.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV