Dne 14. června 2025 uplynulo čtyřicet let od okamžiku, kdy byla v lucemburském městečku Schengen Francií, Německem, Belgií, Lucemburskem a Nizozemím podepsána dohoda o zrušení kontrol na vnitřních hranicích signatářských zemí. Ač k fyzickému odbourání osobních kontrol při překračování hranic došlo až o deset let později, rok 1985 byl pro zrod Schengenské dohody rokem určujícím. Čtyřicet let existence tzv. Schengenského prostoru, jehož je od roku 2007 členem i Česká republika, se nabízí jako vhodný okamžik ke kritickému zamyšlení nad tímto milníkem v evropském unifikačním procesu.
„Schengen“, přestože si jej drtivá většina našich občanů spojuje s bezstarostným překračováním státních hranic a považuje jej proto za téměř rozhodující výhodu členství země v Evropské unii, je především jedním z významných evropských politických projektů, s jejichž pomocí má být ze střední a západní Evropy vytvořen jednotný centralizovaný celek. Myšlenka „Evropy bez hranic“, na které byl „Schengen“ vytvořen, je meziproduktem touhy „federalizačních“ politiků rozbít národní stát a vybudovat nadnárodní útvar s vlastními politickými institucemi, které budou stát nad institucemi národními. Volný nekontrolovaný „schengenský“ pohyb spolu s pozdějším politickým projektem jednotné evropské měny byl a je směrem, který vyhovuje těm, kteří chtějí mít Evropu pod svou kontrolou. Proto „Schengen“ nelze hodnotit izolovaně. Je nezbytné vsadit tento politický projekt do kontextu doby, ve které „schengenská“ idea dozrála ke své realizaci.
Myšlenka vytvořit otevřený prostor vznikala postupně v době Evropského hospodářského společenství. Prostorem „bez hranic“ se původně zamýšlelo zbavit velký hospodářský prostor zbytečných a na hranicích mezinárodní obchod zatěžujících byrokratických komplikací. To byla myšlenka správná, vycházející z tržního přístupu odstranit překážky volnému podnikání. S takovými nadějemi nahlížela na schengenskou dohodu (ač by do ní Velkou Británii nikdy nepřivedla) a možnost vytvoření budoucího společného (pozor, ne jednotného) trhu Margaret Thatcherová. Jen „tržní“ uspořádání však bylo pro francouzského socialistického prezidenta Mitteranda, německého kancléře Kohla a především pro nadutého a všeho schopného Mitterandova chráněnce, předsedu Evropské komise Jacquese Delorse, málo. Všechno své „evropské“ úsilí směřovali k vytvoření politické unie. Schengenský prostor byl mezikrokem a jednou z fází jejich snah.
Měl Izrael právo udeřit na Írán?Anketa
Vytvoření velkého prostoru bez vnitřních hranic mělo být následováno vytvořením tzv. společného trhu. V takový budoucí vývoj tehdy uvěřila Thatcherová a proto (přestože váhavě) připojila svůj podpis pod tzv. Jednotný evropský akt. Tím vklouzla do vědomě Delorsem, Mitterandem a Kohlem nastražené léčky, neboť současně nechtěně (a zřejmě mylně informována svým okolím a především svým eurofilním ministrem zahraničních věcí Howem) souhlasila, mimo jiné, s významným oslabením uplatňovat v budoucích hlasováních právo národního veta. Delorsův sen nahradit veto většinovým hlasováním - a tedy z procesu vytváření politické unie pro příště vyblokovat „potížisty“ - bylo splněno. Cesta k centralizaci politické moci na nadnárodní úrovni byla skrze Schengenskou dohodu a slib vytvoření společného trhu otevřena.
Vznik a existenci Schengenského prostoru je proto třeba posuzovat jako výsledek federalistického uvažování o „Evropě“ jisté skupiny lidí. Lidí, kteří v evropském integračním procesu málokdy viděli způsob, jak zjednodušit volné podnikání a obchod, či svobodný tok myšlenek při současném zachování žádoucí konkurence národních hospodářských a společenských systémů. Postava Delorse je v procesu překlopení hospodářské integrace v politickou unifikaci klíčová. Bez jakýchkoliv skrupulí a s vynaložení všech svých (zejména zákulisních) schopností manipulace přivedl Evropská společenství k Maastrichtské smlouvě, jejímž dítětem bylo vytvoření Evropské unie a prosazení dalšího unifikačního politického projektu – jednotné měny euro.
Se čtyřicetiletou zkušeností vidíme i další negativum, které s sebou volný, nikým nekontrolovaný, pohyb osob „Evropě bez hranic“ přinesl. Schengenské uspořádání a zhoubná myšlenka multikulturalismu otevřely dveře masové migraci milionům lidí přicházejících do evropského prostoru z kulturně, hospodářsky i společensky odlišných částí světa. Samozřejmě tomu napomohl blahobyt na straně jedné, který do Evropy migrační vlny láká, na straně druhé usnadnila migraci i chybná politická rozhodnutí „Evropou“ posedlých politiků jako Merkelová, nicméně negativní roli, kterou v tom všem sehrál „Schengen“, ona Delorsova myšlenka „otevřené Evropy pro lidi“, je nezpochybnitelná.
Debata o Schengenu v českých podmínkách je z různých důvodů komplikovaná. Stále ještě tu je nemalá část české veřejnosti, která si pamatuje existenci cestovních dokladů jako povinné výbavy k cestování a v jakékoli revizi schengenského uspořádání by zřejmě viděla návrat ke „kultuře cestovních pasů“. Že cestovní doklady svobodu pohybu nijak neomezují, se často vysvětluje jen obtížně, ač by si mnozí mohli ještě pamatovat, že až do roku 2007 cestovní doklady při cestování uvnitř EU potřebovali a přesto cestovali zcela svobodně. V naší zemi navíc stále spolehlivě funguje polistopadový slogan „zpátky do Evropy“ a „Schengen“ bez svých vnitřních hraničních kontrol (což už ale dnes neplatí například na hranicích s Německem) se v očích mnohých Čechů rovná onomu „návratu do Evropy“. A pak už je tu i velká skupina mladých lidí, pro které je cestování „bez dokladů“ málem základním lidským právem, aniž by byli ochotni připustit, že každá mince má líc i rub.
Česká realita však nemění nic na tom, že „Schengen“ se svými důsledky je příkladnou ukázkou lehkovážného pohrávání si s Evropou lidmi zcela nezodpovědnými, je výsledkem „kultury klamání“ skupinou politiků, kteří v minulých desetiletích vystavili Evropu svým sociálně-inženýrským pokusům. Umělé vytvoření prostoru bez hranic s názvem Schengenský prostor bylo příspěvkem k cílené snaze destruovat národní stát, zničit jej a nahradit nadnárodní politickou strukturou.
Ač už je vidět, že schengenské uspořádání je v realitě dneška udržitelné jen obtížně, myšlenka uměle unifikovaného, zharmonizovaného prostoru složeného z bruselskými institucemi zglajchšaltovaných členských států nemizí. Apetit „europolitiků“ a „eurobyrokratů“ slaďovat, usměrňovat, překrucovat, potlačovat přirozené rozdíly i dotačně korumpovat je nekonečný. Zdůvodnění si vždy najdou: klimatická změna, covid, dnes „ruská hrozba“.
Věřit na zázrak, že se Evropská unie vzpamatuje a „nějak“ zázračně sama sebe zreformuje, je zbytečné. Jediná opravdová změna může přijít zespodu, od voličů v národních státech. Po čtyřiceti letech existence Schengenského prostoru se proto ukazuje zcela nezbytné nevyhýbat se diskusi o přínosech a nákladech tohoto projektu. Rozumné řešení, co s ním dál, lze najít pouze tehdy, porovnáme-li poctivě zisky a ztráty. Taková debata se ovšem nemůže obejít bez diskuse daleko hlubší a rozsáhlejší – diskusi o smysluplnosti politiky budování „stále těsnější“ unie.
To vše nejen proto, co se uvnitř Evropské unie děje, ale zejména proto, co se děje mimo evropský unijní prostor. A jen okrajově mám na mysli válku na Ukrajině. Mám na mysli prudký a pro zkostnatělou a přebyrokratizovanou EU už téměř nedostižný hospodářský, společenský a sociální rozvoj ohromných civilizačních center v jiných částech naší planety.
Čtyřicetileté výročí uzavření Schengenské dohody, jejíž architekti tak obratně i osudově zneužili báječnou myšlenku volné tržní hospodářské kooperace, by proto mělo být vhodnou příležitostí k otevření objektivní, otevřené, kritické a neaprioristické diskuse o problémech „evropské“ současnosti i budoucnosti.
(psáno pro Akademii Protiproudu Ztráty a nálezy, 5. 6. 2025)
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
