Kdo viděl diskusi Donalda Trumpa se zástupci největších amerických těžařských společností s médii, musel být, tak jako já, zaražen slovy amerického prezidenta, když o Grónsku prohlásil, že si „jej Američané vezmou, ať se to Grónsku líbí, nebo ne“. Už „venezuelská“ akce se svým pojetím i výsledkem vymykala lecčemu představitelnému a Rubiova slova o tom, že „být politikem na Kubě, měl bych obavy“, byla podobně výhružná. Je se pak čemu divit, řeknu-li, že Trumpovo chování vůči Grónsku můžu chápat jen velmi obtížně?

Zdá se, že Trumpovy Spojené státy skutečně nakonec Grónsko získají a neočekávám, že v Davosu vystoupí Donald Trump se státnicky přesvědčivým zdůvodněním své chuti na tento ostrov. Nevím. Možná se bude odvolávat na Dohodu o obraně Grónska z roku 1951 (jak hájí svoje představy doma v USA), která Američanům a jejich ozbrojeným silám dovoluje vcelku velmi volný pohyb po celém ostrově. Tato Dohoda však vyžaduje souhlas obou stran. A ten tady (prozatím?) není. Jak to dopadne, zřejmě brzy uvidíme.

Ptejme se však po kontextu, souvislostech, důsledcích takového počínání a co to vše může znamenat pro Českou republiku.

Spor o Grónsko je sporem uvnitř NATO. Je to pro nás vývoj dobrý? Je v našem zájmu rozkymácení vnitřní stability aliance? Je v našem (českém i středoevropském) zájmu, aby se USA stáhly z Evropy (nebo aby v evropském prostoru významně svoji přítomnost oslabily)? Kdo uvolněný prostor vyplní? Už nějaký čas slyšíme z Německa politické hlasy, že tato země je připravena převzít vůdčí roli na kontinentu, a z německého parlamentu dokonce začínají znít hlasy, že Německu by mělo být dovoleno vlastnit jaderné zbraně. Takový vývoj si v našem vlastním zájmu a po všech našich historických zkušenostech se sousedním Německem přát nemůžeme.