Důvody, proč u nás Netanjahu byl, jsou zřejmé. Česká republika jako jedna z mála zemí na světě hlasovala ve Valném shromáždění proti palestinské žádosti o uznání Palestinské autonomie za nečlenský pozorovatelský stát. Jak známo, palestinská žádost uspěla. Podpořilo ji 138 členských zemí, nejen ty, které automaticky hlasují proti Izraeli, jako jsou všechny muslimské země a obecně země třetího světa, ale také řada západních států. Několik desítek zemí se zdrželo, včetně několika tradičních spojenců Izraele na diplomatické půdě, jako je Německo. Česká republika byla součástí relativně malé skupiny zemí, které se vyslovily proti, spolu se Spojenými státy nebo Kanadou, ale pak už jen několika malými státečky.
Nyní tedy přijel izraelský premiér do Prahy premiéru Nečasovi a České republice osobně poděkovat Praze za její postoj. To navíc kontrastuje s tím, co ne vždy zrovna zdvořilý Netanjahu uvedl ještě před tím, než pokračoval do sousedního Německa, kde se setkal s kancléřkou Angelou Merkelovou. Netanjahu otevřeně kritizoval postup Berlína při hlasování, jehož se Německo zdrželo. To izraelský premiér v rozhovoru pro list Die Welt označil za „zklamání“. Jeho argumentace je, že podpora Abbásovy žádosti cestu k míru jen zkomplikuje.
Naopak v Praze Netanjahu sršel šarmem a snažil se Česku dát najevo, jak si jeho postupu cení. Nikoli náhodou opakovaně zmínil rok 1938, tedy naše mnichovské trauma. Náhoda to není zaprvé proto, že právě na události konce 30. let a nebezpečí appeasementu se zejména pravicoví politici v Izraeli často odvolávají. Samotný Netanjahu dokonce pronesl před lety řeč, které se v izraelských novinách říká „československá“, a vysvětloval izraelské postoje na příkladu rozbití Československa.
Aniž bychom zde chtěli rozebírat adekvátnost tohoto příměru, připomeňme, že duch vzpomínky na „mnichovskou zradu“ se vznáší i nad českými výroky o Izraeli. Tedy přinejmenším u řady politiků a i novinářů, zejména těch starších padesáti let. Představa, že Izrael je malá ohrožená země a jediná demokracie, které ostatní svět nerozumí, je v českém prostředí velmi silná, i když jistě nejde o jediný pohled na věc. Až dosud se však skoro všechny vlády a všechny důležité politické síly na této základní představě shodovaly, bez ohledu na pravicovost nebo levicovost.
K největším protagonistům tohoto postoje patří nejen současný ministr zahraničí, ale i třeba jeho lidovecký předchůdce Cyril Svoboda nebo bývalý premiér Miloš Zeman. Právě Zemanův případ je zajímavý, protože v sociální demokracii postupně tento duch odeznívá a některé hlasy by se daly považovat za otevřeně protiizraelské. Zda je to dáno osobním pocitem či názorem nositele této změny, anebo zda jde o důsledek připodobnění sociálních demokratů západoevropským standardům, je otázka do budoucna.
Nad českým hlasováním se vznáší několik otázek. Tu hlavní, totiž odkud se bere tento „proizraelský“ duch, jsme se v tomto pořadu snažili zodpovědět již dříve. Zbývají však srovnatelně závažné otázky.
Například – je správné, aby Česko jako jediný stát Evropské unie hlasovalo jinak, když ostatní země se zdržely nebo hlasovaly pro návrh rezoluce? Jediná správná odpověď by asi měla být, že je to jediná důstojná alternativa, bez ohledu, jestli Česká republika hlasuje pro Izraelce, Palestince nebo Peruánce. Jestliže zůstává česká zahraniční politika, nota bene vůči mimoevropským záležitostem, věcí českých politiků, pak má diplomacie nikoli právo, ale povinnost hlasovat podle svého.
Česko má ve skutečnosti několik jiných témat, které Prahu v evropské debatě profilují. Je to například otázka Běloruska a Kuby, tedy států, jejichž režimy jsou nedemokratické, ale které se, zejména v případě Kuby, mohou těšit v evropských kruzích určitému pochopení, například Španělska. Českým příspěvkem pak může být právě trvání na tom, že určité kompromisy se nedělají.
České postoje samozřejmě mohou být mylné, včetně onoho posledního postoje vůči Palestinské samosprávě, a bylo by správné, abychom pozorně studovali důvody těch, kdo ve Valném shromáždění hlasovali jinak. Bude také správné, když svého postavení vůči Izraeli nějak využijeme – ne hospodářsky, ale jako země, která si může dovolit příteli říkat i nepříjemné věci.
Prozatím je alespoň dobře, že Benjamin Netanjahu v Praze nejen děkoval za podporu, ale zopakoval, že jeho země je i nadále oddána míru a dvojstátnímu řešení. České postoje totiž nejsou protipalestinské, ale od těch třeba jihoevropských nebo skandinávských se liší ochotou rozumět izraelským argumentům a izraelské touze po bezpečnosti. Nyní ale i my máme své argumenty, a můžeme chtít, aby jim rozuměli nejen Evropané nebo Palestinci, ale i Izraelci, pokud bychom měli názory v jiných případech odlišné.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
