Jednalo se již o šestnáctý ročník Cen Paměti národa, které každoročně uděluje společnost Post Bellum pamětníkům zlomových momentů minulého století, předloni ji rozšířila i na hrdiny současného dění.

Dvojice konferenciérů, moderátorka z Česka a moderátor ze Slovenska, za potlesku vítá přítomné diváky i diváky a posluchače nejen našich veřejnoprávních médií, ale i slovenské a ukrajinské veřejnoprávní televize. Moderátorka prosí o velký potlesk pro prezidenta České republiky pana Petra Pavla společně s jeho chotí paní Evou Pavlovou. Rozeznívají se fanfáry z Libuše. Diváci vstávají a tleskají vestoje, prezident s manželkou přicházejí do prezidentské lóže.

Potlesk nebere konce, režie přepíná záběry tu na prezidentskou lóži, tu do řad diváků. A tak, jistě ne náhodou, můžeme spatřit bývalou předsedkyni Poslanecké sněmovny, přísného lidoveckého poslance - bývalého místopředsedu dolní komory či končícího ministra vnitra, jak zbožně vzhlížejí k prezidentské lóži. Ten posledně jmenovaný naznačeným směrem dokonce spiklenecky mrká. Sotva diváci usednou, slovenský moderátor vítá prezidentku Slovenské republiky paní Zuzanu Čaputovou. Spolu s bývalou slovenskou prezidentkou vstávají opět i diváci. Následuje dlouhotrvající potlesk.

Oceněné hodnotit nebudu. Většinu jmen ani neznám, asi byli pečlivě vybráni, ale jistě si prožili své, a je tedy pravděpodobné, že si nějaké uznání zaslouží.

Po necelé hodině moderátorka sděluje, že za okamžik uvidíme společný pozdrav z Kyjeva, na kterém se podíleli jak Ukrajinci, tak i Češi. Podle přítomného vedoucího projektu Pomozte Ukrajině je autorem té myšlenky pan plukovník Otakar Foltýn z Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Cituji: „A asi to poselství je jednoduché. My si myslíme, na rozdíl od laciných prodavačů strachu a nenávisti, že těm, kteří bojují za svobodu a demokracii, se prostě má pomáhat. A budeme to dělat tak dlouho, dokud to bude potřeba. To je asi všechno.“ Následuje poselství - video, které s orchestrem ukrajinské armády a ukrajinskými válečnými veterány natočila Hudba hradní stráže České republiky.

Není žádným tajemstvím, že naše Zlatá kaplička zažila lepší i horší doby, divadelní kritici by patrně potvrdili, že zažila i lepší a horší představení. K těm jistě nejhorším patří Slib věrnosti Říši, kdy se dne 24. června 1942, v den likvidace obce Ležáky, dostavili do budovy zástupci umělců, aby manifestovali věrnost Říši. Tehdy šlo o život.

Nelze se pyšnit ani Provoláním československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, které se konalo 28. ledna 1977 a jehož účelem bylo, aby mnoho umělců demonstrovalo loajalitu k režimu a zdiskreditovalo Chartu 77. Tehdy šlo „jen“ o práci.

O co šlo divákům 17. listopadu 2025, nevím. Bude tedy asi nejlepší, když si každý toto představení zhodnotí sám…

Psali jsme:

Zdeněk Lanz: Vzpomínka na pana kardinála Duku

Zdeněk Lanz: Trnitá cesta k míru

Zdeněk Lanz: Předvolební Pendolino

Zdeněk Lanz: Víte, co ve školách učí vaše děti a vnoučata?