Chuck Hagel byl v Obamově administrativě černou ovcí, nebo, chcete-li, bílou vránou. V každém případě členem administrativy, který náležel k republikánské straně, byl veteránem z vietnamské války a i jinak se vymykal obvyklým rysům Obamových spolupracovníků.
Jeho odvolání přišlo, jak se později ukázalo, poté, co sám nabídl prezidentovi svou rezignaci, a také poté, co už celé týdny mezi Obamou a Hagelem probíhaly rozhovory o tom, zda je směr, kterým se americká obrana vydala, správný.
Připomeňme, že Hagel byl přijat na své místo před necelými dvěma lety, v době, kdy se Američané stahovali s Iráku a z Afghánistánu a jeho úkolem bylo nejen zajistit hladký odchod, ale také snížení amerických obranných výdajů. Za poslední dva roky se však v této oblasti mnohé změnilo.
Mimo jiné se Sýrie v podstatě rozpadla na několik oblastí, téměř úplně zkolabovala schopnost irácké vlády bránit své teritorium a na těchto vyklizených územích se zachytila organizace Islámský stát.
To bylo důsledkem neúspěchů americké politiky jak v Sýrii, tak i Iráku a rovněž ve vztahu k Turecku a dalším zemím. Zapomenout bychom neměli ani na situaci na Ukrajině, kde se ukázalo, že Moskva se amerických zubů rozhodně nebojí.
Je pochopitelné, že Obamu za tento vývoj v Americe nikdo nechválil, což se mimo jiné projevilo ztrestáním tohoto prezidenta v posledních kongresových volbách. Bílý dům odpověděl rošádou – Hagel odchází a bude nahrazen novým člověkem, který pomůže vytvořit dojem, že viník byl odhalen a že prezident reaguje pružně a důsledně.
V jednom ohledu je Hagel skutečně viníkem. Z titulu nejvyššího představitele Pentagonu nemohl tvrdit, že není zodpovědný za nedostatečně účinnou politiku na Blízkém východě. Na druhou stranu je tu na místě otázka, zda byl v pozici toho, kdo tuto vizi skutečně tvořil.
Ze zákulisí americké administrativy už delší dobu pronikaly zprávy, podle kterých byla formulace zahraniční a obranné politiky stažena z příslušných ministerstev do Bílého domu, do úzkého okruhu Obamových spolupracovníků. Chuck Hagel do tohoto okruhu od začátku nepatřil a nikdy se mu nepodařilo do něj proniknout.
Do tisku dokonce pronikly Hagelovy zprávy Obamově poradkyni pro národní bezpečnost Susan Riceové, podle kterých ministr obrany žádal, aby americká administrativa vyjasnila své záměry v Sýrii, ať už ve vztahu k prezidentu Asadovi (který vlastně stojí v boji proti IS na stejné straně jako USA) nebo ke spojencům v řadách protiasadovských povstalců, kterým se nedostalo dostatečné podpory, a proto možná vyrostla nová islamistická síla.
Podle údajů anonymního zdroje také Hagel kritizoval Obamovu víru v to, že letecké útoky na Islámský stát situaci vojensky vyřeší. Podle jiných expertů se ukázalo, že Hagel nebyl člověkem, který by zvládal úkoly, které s sebou prudká změna poměrů přinesla.
Hagelovo ministerstvo také nedokázalo získat v Afganistánu dostatečnou důvěru u sil, které by dále čelily Tálibánu. A v neposlední řadě, Hagel jakožto republikán nesplnil údajné zadání vybudovat mosty mezi Obamovou administrativou a republikánskou stranou, zejména v rozpočtových otázkách.
Ať už byl tedy Hagel formálně či neformálně byl zodpovědný za chyby, které vedly ke zhroucení amerických záměrů v Sýrii a Iráku, bylo zřejmé, že do konce Obamova volebního období nevydrží.
V okamžiku, kdy se dosavadní americká politika na Blízkém východě ocitla v krizi, nedalo se čekat nic jiného, než že Hagel od této šlamastyky bude chtít dát prsty pryč, a nebo naopak že bude obětován a předhozen domácím i zahraničním médiím jako člověk, s jehož odchodem začíná Bílý dům s čistým kontem.
Tak už to ovšem v politice chodí a Hagel nemůže tvrdit, že s takovou eventualitou nepočítal.
Neřeší to ovšem problém s otázkou, zda Obama s dosavadní strategií, která selhala, a také s dosavadním způsobem centralizovaného vládnutí, které neponechávalo Pentagonu přiměřenou autonomii, může úspěšně čelit Islámskému státu a dalším problémům, které v oblasti Blízkého východu narostly do velkých rozměrů.
Hagel prozatím zůstává ve funkci, než se najde jeho nástupce. V této souvislosti se hovořilo i o bývalé náměstkyni ministra obrany, která by byla první ženou v této funkci – i když Michel Flouronoyová už pozici odmítla.
V té samé době se dostalo do oběhu jméno další ženy. Totiž Hillary Clintonové, i když nikoli coby nové ministryně.
Prezident Obama, který Clintonovou před lety porazil v boji o demokratickou nominaci, znovu její jméno zmínil v narážce na to, kdo by mohl být jeho dobrým pokračovatelem v Bílém domě.
Bylo v tom všechno – Obamova hladká elegance, jeho velkorysost i přiznání, že na konec jeho éry se už těší úplně všichni, možná včetně jeho samého.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
