Olomoucký Karel Brückner si s novináři příliš nerozuměl, což bylo spíše způsobeno mindráky na straně „pisálků“, kteří se domnívali, že rozumějí fotbalu a proto by měli mít právo „Klekí Petru“, jak se hanáckému bardovi přezdívalo, poučovat. Ale na rozdíl od Bílka měl Brückner na své straně oddané fanoušky a především (což je nejdůležitější) výsledky spojené s atraktivní hrou. Úspěchy sbíral na Hané v Sigmě, kde vychoval fotbalové osobnosti typu Pavla Hapala či Radka Látala a jeho svěřenci v prakticky provinčním týmu poráželi v evropských pohárech soupeře mnohem zvučnějších jmen od Torpeda Moskva přes Hamburger SV až po Fenerbahce Istanbul. Díky tomu přijely na Andrův stadion v Olomouci i hvězdy oblékající dres Juventusu Turín či Realu Madrid. Bílý balet zde uhrál ve čtvrtfinále poháru UEFA remízu 1:1, za kterou byl vzhledem k průběhu zápasu rád. Na estadio Santiago Bernabeu pak Real vyhrál odvetu těsně 1:0 a se štěstím postoupil do semifinále. O tom mohou současné tuzemské celky z Gambrinus ligy jen snít.

Poté se Karel Brückner zaskvěl i u reprezentačních lvíčat. Na ME „21“ vybojoval stříbro a po dlouhých dvaceti letech dovedl české mužstvo na olympiádu. No a na řadu přišla jeho fantastická éra u reprezentačního „A“ týmu. Jako jediný trenér v celé české resp. československé historii postoupil třikrát za sebou na velký turnaj, když ani jednou nepoznal hořkost z kvalifikačního vyřazení. Na fotbalovém Euru v Portugalsku poté česká reprezentace hrála nejkrásnější fotbal na starém kontinentu a pravděpodobně předváděla i nejpohlednější hru v celé své historii. I proto se nedá Brücknerův „portugalský“ bronz srovnávat např. se stříbrem, na které dosáhl výběr Dušana Uhrina v Anglii 1996. Tehdy předváděl český „nároďák“ sterilní kopanou s totální defenzivou a do finále došel s touto absolutně nezáživnou hrou zásluhou všech fotbalových svatých, neboť byl v zápasech evropského šampionátu s výjimkou utkání proti Itálii objektivně horším celkem. Proto se také nikdo nemohl divit, když Uhrinův výběr z následné kvalifikace MS nepostoupil, když ve své skupině skončil až třetí.

Podobná situace probíhá i v současnosti, kdy je české mužstvo pod taktovkou Michala Bílka. Hráči tzv. po haluzi postoupili na ME, kde se rovněž s notnou dávkou štěstí a nezáživnou hrou řízením osudu dostali až do čtvrtfinále. Místo řádné sebereflexe následovalo vzájemné plácání po ramenou a hořké plody začínají padat na hlavy reprezentačních hráčů i jejich trenéra už na začátku světové kvalifikace o Brazílii 2014. Bílek umanutě trvá na hře na jednoho útočníka. Výsledek? V posledních šesti zápasech dala česká reprezentace ubohé tři branky a navíc všechny slaboučké Maltě! Čeští fotbalisté se pod Bílkovým vedením prezentují enormní bojácností, možná by se dalo říci až zbabělostí, ve hře dopředu. Fanoušci při pohledu na neslanou nemastnou fotbalovou bídu znuděně zívají a pak si vybíjí frustraci při uvědomění si ceny lístku, kterou za fotbalovou hrůzu zaplatili, skandováním Bílek ven či Pelta ven.

Jak z této šlamastyky ven? Výmluvy na zraněného Rosického či generaci Nedvěda, Šmicera, Poborského a spol., kteří již ukončili fotbalovou kariéru, nikam nevedou. I s velkými hvězdami se dá předvádět nezáživný fotbal případně nemít výsledky. Uhrin či Chovanec jsou toho důkazem. A podobně se svého času v čele se Zidanem, Beckhamem, Figem a Raúlem trápil věhlasný Real Madrid, o kterém již byla řeč. Vyměnit Bílka se zdá logickým krokem. Ale pak by měl Pelta rovněž znát plán B, tedy koho za něj. Stratég typu Karla Brücknera se v našich končinách bohužel rodí jednou za x-desítek let.