Dnes zas mají deníky shodně na titulních stranách snímky ze včerejší večerní a noční závěrečné ceremonie. Ta byla vlastně – podobně jako ta zahajovací před dvěma týdny – velikou a barevnou „show“, tedy podívanou, tentokrát vlastně spíše kombinací závěrečného ceremoniálu a koncertu populární hudby předních britských skupin a zpěváků na ploše olympijského stadionu, která se proměnila v obrovskou britskou vlajku.  

Ty obvykle modré trojúhelníky vlajky zaplnili sportovci všech 204 zemí s vlajkami svých zemí, avšak bez ladu a skladu, tak jak se skupiny promíchaly a vzájemně přátelily. Na těch červenobílých pásech – kterým uprostřed vévodily velké bílé modely londýnských atrakcí, od věže Big Ben, přes mrakodrap „okurka“, až po Tower Bridge – a na elipse běžeckých tratí kolem se konalo ono představení. A to bylo opravdovým maratonem, za účasti zpěváků a skupin od Pink Floyd, přes Queen a Spice Girls, až po Take That, Annie Lennox, či Davida Bowie a George Michaela.  

Mezitím, jaksi jakoby mimochodem, pohovořili charismatický vnuk královny princ Henry (tedy za její nepřítomnosti), stejně oblíbený předseda organizačního výboru, lord Seb Coe a nepříliš charismatický předseda Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge – který londýnské hry označil za „absolutně fabulozní“. Pak londýnský primátor Boris Johnson předal olympijskou vlajku primátorovi Ria de Janeira, kde budou hry za čtyři roky a byly zahrány a s pomocí publika i sportovců zazpívány hymny obou zemí. Koncert populární hudby pak pokračoval a nakonec zhasl olympijský oheň – a oněch 204 hořáků dostanou delegace účastnických zemí – dostavila se půlnoc a vypukl závěrečný ohňostroj.  

Hry skončily, návštěvníci se rozjeli domů a do hotelů s pomoci speciálně prodloužených provozních hodin metra, autobusů a vlaků, a dneškem počínaje míří domů letadly, automobily i vlaky zahraniční návštěvníci. Speciální olympijské pásy na vozovkách, vyhrazené činovníkům a sportovcům budou ještě platit do středy a pak se život v Londýně a dalších místech konání her třicáté moderní olympiády – což bylo tak málo zdůrazňováno, že to málokdo ví – vrátí do normálních kolejí.  

Globální hospodářská krize bude pokračovat, problémy eurozóny budou dál ohrožovat společnou evropskou měnu a syrský režim bude dál masakrovat opozici a civilní obyvatelstvo a Rada bezpečnosti bude bezmocná. Ano, hry skončily a teď už zas půjde jen o chléb. O tom, zda a jak se olympiáda podepsala na britské ekonomice – a zatím to nebylo nijak slavné – jsme už hovořili. Nejnovější podpis smlouvy mezi londýnským developerem Quintain a hongkongským investorem Knight Dragon dr. Čenga, který firmě půjčuje 300 milionů liber na výstavbu deseti tisíc bytů a tři stovek tisíc čtverečních metrů kancelářských prostor kolem nynější Severogreenwichské arény, dříve haly O2, svědčí o tom, že jistá naděje na splacení alespoň části oněch více než devíti miliard liber, které olympiáda stála, existuje.  

Co se pak týče dědictví her na poli sportovního nadšení mladé britské generace a zajištění přinejmenším stejné medailové žně v Riu de Janeiru jako nyní, bude údajně záležet na tom, jak bude talent podchycen ve školách, na což vláda přislíbila přispět. Nejde však jen o peníze. Nadšení Britů, projevy neobvyklé ohleduplnosti, slušnosti a přátelství, stejně jako zdravý patriotismus, vytvořily během her tak přátelskou atmosféru, že prý takovou Britové po dlouhý čas před nedávným královniným diamantovým jubileem prostě nepamatují.  

A pro tu mladou generaci vyrůstající v dnešní na dluh žijící, poživačné a „celebritami“ jaksi přesycené Británii, kde jsou mnohde obdivovány a známy úspěchy, ale nikoliv vytrvalost, úsilí a odříkání vrcholných sportovců, včetně medailistů a dalších olympioniků, je odkaz londýnské olympiády, zdá se, zcela jasný. Znamená přece pravý opak onoho stylu „carpe diem“, který v Británii i na kontinentě byl donedávna delší čas ve fóru. A je velmi potěšitelné, že to nyní, díky olympiádě, snad chápe většina Britů.