Bylo by naivní se domnívat, že za uprchlickou vlnou, která devastuje Německo a přilehlou Evropu, je jen pitomoučké pozvání Frau Merkel a její hysterický humanismus. To jistě také. Ale je od počátku současně jasné, že za tím marasmem stojí něco většího, než jen jedna popletená žena.

Za vším hledej zlato. Přijmeme-li například tuto tezi, vzápětí pochopíme, že německá kancléřka nemůže zavřít hranice, ani kdyby chtěla. Není to totiž ona, kdo má trumfy v rukou. Německo a celou Evropu drží pevně pod krkem ten, kdo dal imigrantské masy do pohybu. Ten, kterému slabá Evropa vyhovuje. A není to "kupodivu" "ďábel Putin", jak se snaží přesvědčit korporátní média. Otázka zní: Cui bono, v čí prospěch?

Sami dva ve sklepě

Když pan Hjalmar Schlacht, šéf německé centrální banky, před sto lety navštívil New York, pojal nápad, že by se mohl skočit podívat na část zlatého pokladu, který si Německo v Americe uložilo. Jeho přítel, zakladatel FEDu (Federální rezervní systém, fakticky americká centrální banka) pan Benjamin Strong, mu ochotně vyhověl a vzal ho do sklepa budovy v Liberty Street 33, kde mělo být německé zlato uskladněno.

Nejen kvůli Němcům musí Angela Merkelová předstírat, že země, v jejímž čele stojí, je suverén a že sklepy v Liberty street 33 nejsou prázdné

Ve sklepě budovy mu ukázal majestátní sejfy a pochlubil se, jak velká a lesklá mají otvírací kola a nerozluštitelné kódy. „Což o to,“ řekl tehdy Schlacht, „ale mohl bych tedy vidět to zlato?“

„Ale jistě! No samozřejmě! Proto jsme přece tady!“ plácl se do čela pan Strong a zavolal zaměstnance, aby sejfy otevřeli a pustili je dovnitř. „Cihly a pruty, že,“ ujistil se pan Schlacht a pan Strong důstojně kývl. Pak se dlouho nic nedělo, oba pánové čekali a čekali…

Pak se konečně z útrob budovy vynořili zaměstnanci a se zkroušeným výrazem ve tvářích pronesli větu, jejíž platnost trvá již celé jedno století: „Omlouváme se, pánové, ale my to německé zlato, ehm… nemůžeme najít.“

Mlčeti zlato

Už desítky let německá centrální banka věří, že má zhruba polovinu veškerého svého zlata uloženou ve sklepech v New Yorku. Většina ze zhruba 1 500 tun se sem dostala v 50. a 60. letech. Údajně proto, aby je nikdo neukradl - sídlo německé centrální banky ve Frankfurtu bylo jen 120 kilometrů od železné opony. Tedy – Němci svěřili své zlato Američanům, aby jim je neukradli Sověti.

Od té doby se nad německým zlatem v Liberty street 33 vznáší jeden velký otazník a Spojené státy mají Německo v hrsti. Jen tu a tam se ozvaly hlasy, že by USA mohly Německu to zlato alespoň občas ukázat, protože už možná žádné německé (ani jiné) zlato nemají, neboť s ním financovaly svou „velkolepou“ válku v Iráku a podobná dobrodružství.

Nikdo do toho moc nešťoural, protože kdyby se ukázalo, že USA německé zlato ukradly, prodaly, rozfrncaly, prohýřily – zkrátka, že žádné zlato není, mělo by to pro vzájemné vztahy nedozírné následky. Všichni se tak raději drželi zásady: „Mlčeti – zlato“.

Ale šťouralové se našli: "Proč nám Američané nechtějí vrátit naše zlato? Chtějí nás díky tomu mít pod kontrolou, v podstatě nás vydírají. Proč neslyšíme žádnou opravdovou kritiku z Německa, například kolem skandálu s odposlechy našich politků americkou tajnou službou? Chtějí, abychom byli ticho, na nic se neptali a neprotestovali. Proto nám nechtějí zlato vrátit, a taky to nikdy neudělají," říká německý ekonomický analytik Michael Mross.

Spojené státy tak skrze zlato Německo vydíraly, vydírají a vše nasvědčuje tomu, že vydírat budou. Německu se to sice moc nelíbí, ale to je zatím tak všechno, co s tím může dělat. Je koneckonců okupovanou zemí, na svém území má na sedmdesát tisíc amerických vojáků a podle neveřejného "aktu" schvaluje každého (domněle demokraticky zvoleného) kancléře či kancléřku svým podpisem prezident USA. Evropskou unii ovládající Německo je prostě ještě o něco méně suverénní než třeba Česká republika - a to už, uznejte, je co říct.

Dokument o tajné smlouvě mezi Německem a USA

Poslušnost nade vše

V roce 2012 se do USA vydala další odhodlaná německá delegace, aby se konečně podívala, jak se jejich (před Rusy skvěle ochráněnému) zlatu vede – a možná (možná!) nějaký ten prut nebo cihlu přivezla domů. Němcům se opět dostalo vřelého přijetí, pánové a dámy pojedli, popili - ale nakonec dopadli jako pan Schlacht.

Delegace se vrátila domů s tím, že je vše na dobré cestě, že USA Německu zlato samozřejmě vrátí, i když zatím určitě ne všechno, ale značnou část - skoro pětinu! Tím však americká velkorysost nekončí! Své zlato prý dostane nejen Německo, ale i Francie a Velká Británie! Vida, jak to jde, když se chce.

Pak se to ale trochu zadrhlo. Z New Yorku namísto plánovaných 300  tun zlata přišlo jen 50 – a ještě přetaveného, nikoli původního. Není lepší důkaz, že z původního německého zlata nemají jeho "ošetřovatelé" už ani gram. Zato však dorazilo ujištění, že jednou bude líp, a když všechno dobře půjde, Německo se svého zlata určitě jednou dočká. Tedy – pokud bude poslušné a udělá, co se mu řekne.

Tlak na důkaz německé věrnosti, postavené na strachu vydíraného, byl a je trvalý. Například: Po vlně barevných revolucí v arabském světě (první vlády začaly padat v roce 2010) bylo zřejmé, že přijdou války, a že se uprchlíci dají do pohybu. Šlo jen o to, kam. A když už se zdálo, že Maďaři uzavřením hranic zvedající se migrantskou vlnu svým plotem zastaví, následovalo pozvání "nebohých běženců" kancléřkou Merkelovou do Německa, přestože to představovalo porušení všech "evropských" zákonů a pravidel. Buď je paní kancléřka úplně mimo, nebo udělala, co musela. Bé je správně.

Nejen kvůli Němcům musí předstírat, že země, v jejímž čele stojí, je suverén a že sklepy v Liberty street 33 nejsou prázdné.

Jenže ony prázdné jsou.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.