Co víc? Kromě již diskutovaných posunů je dále nutné, aby občanští demokraté revidovali svůj vztah k české pravici jako celku. Idea dominantní ODS jakožto jediné strany napravo od středu je mrtvá. Staré odéesácké posměšky menším politickým partnerům, kteří údajně „jednou stejně skončí u nás“ (což se podařilo jen v případě KDS a až na téměř věčného poslance Marka Bendu to nikomu mnoho dobrého nepřineslo), se straně nyní vrací. Je třeba si uvědomit, že čím bude v ČR působit více nelevicových stran s nadějí na překonání pětiprocentní hranice, tím větší lze očekávat celkový volební zisk pravice. Mimochodem, pro levou část spektra nic takového neplatí; při teoretickém zákazu KSČM by 100% jejích přívrženců volilo ČSSD a naopak, neztratil by se ani hlas, mentalita levice je naprosto odlišná.

Žádoucí rehabilitace občanské společnosti v pravicovém rámci, jak jsme ji diskutovali, vygeneruje nutnost nového uchopení (a pochopení) decentralizačních a samosprávných aktivit. Místní scéna bývá nejen základnou celostátního úspěchu, ale také osobnostní tribunou. Politika by se touto cestou mohla znovu začít stávat zajímavou aktivitou pro „talenty z lidu“. Veřejné funkce jsou bezmála všude na světě považovány za jeden z „výtahů společenského vzestupu“, jenom u nás tento princip jaksi nefunguje. Nynější katastrofální pasivita české veřejnosti v oboru společenské a politické práce by se pak mohla konečně začít opět měnit. Dosažení úrovně ČSR nebo císařského Rakouska je zřejmě nereálné, tehdy byl politicky a spolkově mnohočetně organizován každý příčetný dospělý občan. Ale aspoň něco…

V dávnější české politické historii bývali nadějní nováčci vyhledáváni. Obvyklé bylo představení významným osobnostem. Tak František Ladislav Rieger na, pro něj nezapomenutelné, schůzce poznal mladého Karla Kramáře. Rieger údajně pobaveně poznamenal: „Zajímavý člověk, trochu namyšlený, bez obalu mi sdělil, že ,studuje na poslance‘.“ – Tehdy bylo docela normální, že „klukům“ jevícím jisté nadání či ambicióznost, jejich starší kolegové umožnili a pomohli, aby dostali svou šanci k prosazení: „Každý, kdo zapracuje na naší společné věci, buď vítán!“ Karel Kramář se stal významným politikem, mnozí jiní také. Nemluvě ostatně o množství soudruhů, které si vychovali (a občas také brzy popravili) komunisté! No a dnes? „Laboratořemi nových lidí“ mají být politické strany. Včetně ODS.

Největší taktickou chybou Petra Nečase nebyla jeho láska k asistentce. Ani se jí nestala naprostá volnost, ještě doplňovaná výzvami k aktivitě, týkající se státních orgánů působících na antikorupčním poli (nic jiného tehdy ostatně ódéesce nezbývalo, a Nečas i jeho spolupracovníci si to uvědomovali). Zásadním omylem vlády, jež se deklarovala jako „Vláda rozpočtové odpovědnosti v době ekonomické krize“, byl fakt, že nedokázala komunikovat vůči veřejnosti své kroky. Dopustila, aby rozpočtové a investiční škrcení bylo plně identifikováno s existencí PRAVICOVÉHO kabinetu. Ministerstva, vedená pravicovými ministry, vlastně prováděla nepravicovou politiku! TOP09 utrpěla menší škody, když ještě nedisponovala dlouhodobou voličskou základnou, spojující se „svou“ stranou konkrétní očekávání, ale voličský pool ODS nechápal, že – a proč – jeho vláda zvedá daně. Možná by bývalo bylo taktičtější do „Vlády odpovědnosti“ zahrnout nestraníky, dokonce blízké ČSSD, a deklarovat ji mnohem zřetelněji a důrazněji jako celonárodní záchranný projekt pro doby rozbouřených světových financí. – Hmm, po bitvě se dobře radí… Vím a omlouvám se.

Proč mít pravici, když nás vysává ještě víc než levice, řekli si voliči. A jakmile mediální disaster „kauzy Nagyová“ dodal disgustační materiál, ring byl uvolněn babišovcům. Občanská demokratická strana předsedy Nečase se zapsala do paměti svých tradičních příznivců coby partaj, která namísto reaganovského „raději zadlužený stát než uškrcený podnikatel“ v praxi razila opak. Pro nelevicovou stranu špatně, všechno špatně! Kde zůstal étos konzervatismu?