Jedna velká politická éra v našem blízkém sousedství končí – pětinásobný maďarský premiér a legenda evropské pravicové politiky prohrál po šestnácti letech své nepřetržité vlády parlamentní volby a jeho země vstupuje do nové a velmi nejasné etapy.  Tyto volby totiž byly referendem o Viktoru Orbánovi, politikovi, který se na formování maďarské a evropské politiky podílel od pádu komunismu až do dnešních dnů, což je důkazem jeho mimořádných politických schopností a talentu. Proč neuspěl znovu bude nepochybně předmětem mnoha analýz a diskusí, ale jistá únava voličů z dlouhé vlády jeho všudypřítomné osobnosti bude nepochybně jednou z hlavních příčin. I vláda politických velikánů zkrátka jednou končí.

Maďarské volby však nebyly pouze vnitropolitickým kláním v této středoevropské zemi. Staly se důležitým a velmi sledovaným střetem o budoucnost směřování Evropské unie, o rozložení politických sil na našem kontinentě, o přežití národních států jako základních stavebních kamenů EU, o eskalaci ukrajinské války nebo o její utišení, o vztazích Ruska a Evropy i poměru Evropy k Trumpovým USA.

Viktor Orbán je typickým reprezentantem svého hrdého a nepoddajného národa, který nejvyšší státní funkce nepřevzal proto, aby poslouchal cizí vrchnost, v jeho případě tu bruselskou, a asistoval přeměně své země v bruselskou provincii. Maďarská suverenita a národní zájmy své země byly jeho absolutní prioritou. Dovedl je rozhodně, tvrdě a nekompromisně hájit, ale dobře znal své omezené síly a moc svých nepřátel a dokázal proti nim navazovat nečekaná spojenectví a umně nacházet oporu pro svou politiku, kvůli které brzy začal evropským progresivistickým elitám překážet.

Jasně chápal, že jejich politika je zhoubná, že Evropu vede k úpadku a rozkladu, a nehodlal se jim podřizovat. Rozhodně se postavil proti projektu rozrušení evropských národů a jejich národních států masovou migrací, která se stala jednou z hlavních priorit evropské politiky už v první polovině minulé dekády. Zablokoval migrační trasy z Balkánu do Evropy a vysloužil si za to otevřenou nenávist progresivistů. Odmítal se podřizovat jejich diktátu a rozvíjel ekonomické a politické vztahy se všemi relevantními velmocemi, včetně Ruska a Číny. V Evropě dnes nenajdeme státníka země srovnatelné velikosti, který by měl úzké osobní vztahy se všemi hlavními vůdci současného světa. Odmítal pískat podle cizích not, zájem vlastní země pro něj vždy byl na prvním místě.