Fico sestavil vládu a dostal infarkt, kterému se v našich končinách konspiračně oficiálně říká neškodná, bezvýznamná srdeční slabost, Miloš takhle před časem zakopnul o koberec a nikdo mu to nepřipomíná, ani Koller a Dusilová, což nakonec v tom každoročně nudivém andělském do sebe zahleděném rituálu byli jediní dva normální lidi, až si člověk říká, jsou u nás všichni ostatní kumštýři jen panáci hlídající si své taktické pozice, bezkonfliktnost, příjmy od masového publika či co, zatímco chlapíci ve věku jejich dědů pálí do lidí God save the Queen / the fascist regime… God save the Queen / she ain't no human being a tak dále, u nás nuda, a to na rozdíl od Alžběty tady prezident na fašistických akcích vystupuje, nemožně konformní mladí pitomci na něj však nedokáží zakřičet ani to švejkovské hovno, což u nás není vulgarismus, ale citát z vysoké literatury, sedí doma u počítačů, looking through a glass onion do své nezkalené budoucnosti poslušných služebníků v korporacích, unsere bescheidene Meinung je, že za veškeré zlo může Frau Merkel, zato ale máme skvělého prezidenta, nic než národ, haf, haf, fejsbuk.

Jiný Slovák tu krade, přestože už prý má dost, jak mi vysvětlovali známí odevzdávající mu v plen své demokratické právo volební, svou možnost volby, aji ta Strana mírného pokroku v mezích zákona vypořádala by se s touhle republikou mnohem lépe, politiky vyměníš, ovšem voliče ne, kdepak jsi zůstal, ó, svatý Ištváne a blahoslaveně neúplatná Bradáčová, to by mě tedy zajímalo, na Náďovou jste si troufli, avšak státní zástupci letos jen tančili vesele na právnickém bále, napsala média, dobře se bavili, botky lesklé, juch, juch, da, da, zato kukláči – na Slovensku jim říkají kukláči – ostali doma v hnízdečku čapím snad, well here's another clue for you all / the walrus was… OLAF!

Koncert Plastiků s velkým orchestrem k 17. listopadu loňského roku zůstává mi v hlavě, byl víc než z tohoto (hudebního) světa, The Plastic People of the Universe už nějaké srovnatelné projekty absolvovali, jenže dirigenti a hudebníci Filharmonie Brno myslím – i před časem ve Vaňkovce – nejvíc pochopili, že Mejlovy skladby nejsou bigbít, nýbrž moderní vážná hudba; a ovšem Michal Nejtek… zpočátku na mě bylo plastických disharmonií trošku moc, ale postupně se vše úžasně usadilo; zpěv, který Brabenec žádá „řvát jako na fotbale“ a kongeniální klasický orchestr, Vráťa šel příkladem, mráz po zádech v Osipovi, zpěv či recitace nebo co to je, ten fantastický text; nový saxofon, u tak (i pro mladé hráče) fyzicky obtížného nástroje smrtelný pot při sólu, nechal tam duši, nic ošizeného, dotyk s podstatou hudby, poezie, světa a ty se držíš / válíme se oba v bahně i v mracích / pláčeme oba nad sebou stejně / ty víc ne já víc ty lépe ne já lépe, tohle nám zase zpívají „dědkové“, zatímco děti nerozeznají Husáka od Gottwalda, jsouce dokonale připraveny českým školstvím do role podřízených, vždyť für den Tschechen das Günstigste ist, wenn er… viel arbeitet… Der Tscheche soll einsehen, „dass es im Augenblick nur schädlich für Dich ist, wenn Du einen Aufstand machst und Widerstand leistest“ )*, což neřekl Brežněv, ale zastupující říšský protektor, ó svatí Kubiši, Gabčíku, Opálko, Bublíku, Valčíku a vy další hrdinové, kteří jste se tenkrát NAŠLI, ačkoliv: „Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich osobě nebo o jejich pobytu neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou,“ na což my, Czeši, dneska na fejsbuku píšeme: „Dyť ten hytler měl stejně pravdu, Syřani, teroristi, atentátníci, nahnat do vody, utopit, a jestli kdo vyplave, bude zastřelen se svou rodinou.“