Jan Opravil: Tom v zaslíbené zemi

Počet žadatelů o azyl v České republice zdaleka nestoupá tak, jak by se to podle vystrašených médií a některých politiků dalo očekávat. Běženci běží, ale k nám ne. Ledaže by tady všichni chtěli pobývat načerno, bez papírů, dělit se s našimi bezdomovci o vaťáky a noclehárny v brownfieldech, využívat pasivity či velkorysosti české policie. To by potom ovšem tihleti Syřané, Afghánci a Libyjci zůstali v pozici psanců bez šance cokoli u nás zásadněji ovlivňovat. Připouštím, Robin Hood nebo Juraj Jánošík za změnu obecných zvyklostí a pořádků (či spíše nepořádků) i z této pozice bojovali, tradiční hodnoty zpochybňovali. Jenže jednak jsou oba literárně vymyšlenými či legendarizovanými postavami, za druhé dnes na tohle není doba, jsouce lesy šervůdské a okolí těrchovské příliš zcivilizovány.

Znervózňuje mě, jak malý zájem o naši republiku momentálně ve světě je. Nejsme tedy už tím nadevše hezkým, boryšumílesyhučí, středoevropským rájem, kde domov můj, v němž usměvavý a bodrý lid šťastné a veselé písně pěje? Pravda, z pohledu obyvatelstva stali jsme se zemí vývozní. Do emigrace od nás údajně během 20. století odešlo o hodně víc než 200 000 Čechů a Slováků, což na naše rozměry není málo. Kromě nich jsme exportovali většinu z 2,8 miliónu zde před 2. světovou válkou žijících Němců (takové číslo uváděl prezident Edvard Beneš), i když opět nějakých minimálně 200 tisíc jich padlo během služby v říšských branných složkách, takže odsun se týkal cca 2,5 miliónu.

Přesto však existovaly, milé děti, dávné a legendární časy, kdy sem schopní lidé proudili jako do zaslíbené země svého budoucího života, úspěchu a výdělků.

Pohodlně se usaďte a poslouchejte.

Bylo nebylo, 21. listopadu 1795 se rodině Bracegirdlů v anglickém Leedsu narodil synek Tomáš. Tedy pochopitelně – však to byl Angličan – Thomas, a tak jej také zapsali do matriky. Chlapec to byl šikovný a nadaný, nade vše se zajímal o všechny ty úžasné a silné stroje, jichž právě tenkrát začínala být Británie plná – a Leeds především. Na konci 18. století, tedy v době Tomova příchodu na svět, mělo tohle město dohromady nějakých 30 tisíc obyvatel. Nebylo jich na tehdejší poměry úplně málo, ale co je to proti číslu 150 000 napočítanému po historicky krátkém odstupu již Léta Páně 1840! Holt, průmyslová revoluce…

Tommy rostl, koukal kolem, učil se, projevoval značný strojařský talent. Kluka proto poslali vyučit se v Manchesteru. „Menčestr“ říkáme ovšem nejen městu, ale nikoli náhodou také jistému typu látky, používanému hlavně na kalhoty; dámy ji budou znát, pro pány – je to ta vroubkovaná. Odborný textilní výkladový slovník hovoří o „vlasové tkanině s podélnými plastickými vlasovými žebry, stejné, ale i různé šířky a výšky, s hrubším omakem, střední až větší hmotnosti“.

Tož ano, Manchester těch časů byl pochopitelně centrem britské (tím pádem i světové) textilní výroby. Thomas Bracegirdle se ocitl přímo v centru dění. Bystrý mládenec nemohl nezaregistrovat za á, že o britské textilně-strojní vynálezy je v ostatním světě obrovský zájem. Za bé, jak někteří Angličané odcházejí do ciziny a stávají se tam úspěšnými poradci, experty a nakonec často též velice bohatými podnikateli. To by bylo něco, celý Leeds by koukal! Cizinci jsou ochotni kvůli získání průmyslových tajemství riskovat svobodu, vývoz dokumentace je přísně hlídán a trestán vězením nebo galejemi. Hugo František Salm-Reifferscheidt, starohrabě z Blanska, krade a dobrodružně pašuje plány vyspělých britských strojů dokonce ve vlastních podvlékačkách, což je příhoda, kterou poté často dává k dobru. Podivné okolnosti nemění fakt, že na základě právě těchto propocených papírů bude roku 1804 v Brně firmou Hopf & Bräunlich vyroben první tuzemský spřádací stroj pro mykanou vlnu; a kdo ví, o co jde, ten ať poví, nám musí stačit, že se jednalo o důležitý technologický krok vpřed a vzhůru oproti tradiční ruční práci. Předmětné plánky včetně stop DNA pana starohraběte máme stále v muzeu a vězte, že i takto byl podpořen vznik budoucího „moravského či rakouského Manchesteru“.

James Cockerill se syny pracuje v tehdy rakouské Belgii, do Rakouska míří další. Angličan z Bristolu Edward Thomas spolupracuje s Němcem Friedrichem Harkortem, ale nakonec zakládá strojírenskou dílnu Thomas & Bracegirdle ve Starém Harcově, dnes místní části Liberce. Tomáš a Edvard se znali už z domova.

Výroba potřebuje energii a jejím zdrojem byla tehdy hlavně voda, horské severní Čechy se tedy nabízejí. – A tak spolu kamarádi vesele podnikali, vyrobili a prodali desítky užitečných strojů, víme dokonce jakých, protože se nám dochoval novinový článek, horující proti tehdejšímu násilnému odporu vůči nově zaváděné mechanizaci, kde autor zmiňuje „numerous textile machines, including 27 power looms and 60 mule jennies with as many as 360 spindles each“… Což je asi informace čistě pro textilní odborníky a možná ještě spíše pro ty, orientované vysloveně historicky.

Edwardu Thomasovi se nakonec Liberec zdál malý, nebo možná jedna firma pro dva šéfy příliš těsná, takže raději roku 1835 odešel do Prahy. Bracegirdle ještě zůstává, maličko se posune do Jablonce a provozuje zde firmu, v níž veškerý pohon obstarává jedno jediné obří mlýnské kolo, údajně mělo přes devět metrů v průměru. Tehdy se mluvilo o „konkurenčním komplotu severočeských podnikatelů proti Brnu“ v oboru textilním, tak co by se Tomáš pro změnu nepodíval na druhou stranu? Léta 1843. dorazil do dnešní Mlýnské ulice, opět tedy evidentně k vodě, vždyť moravská metropole mimo řek Svratky a Svitavy disponovala řadou náhonů, potoků a struh. Ovšem budoucnost patří samozřejmě páře!

Ve městě strojírensky podniká například Ir Samuel Dieky, zkoušel to tu nepříliš úspěšně Angličan George Woodward, jehož výrobky měly špatnou pověst, od belgického Eupenu se dostavili bratři Delhaesové, z Nizozemí Bonner, Eylardi a Daehlen. Nejvíce se ovšem zapíše Johann Reiff, imigrant z Urachu v Německu, roku 1815 zakládající ve Šlapanicích u Brna vlastní strojírenský podnik, jenž se později stane majetkem Heinricha Alexandra Luze. Tenhle Luz pro změnu vyrostl ve Štrasburku.

Aby toho nebylo málo, sám „otec zakladatel“ všeho jihomoravského textilního podnikání, ředitel úplně první státní manufaktury na jemná sukna, později její úspěšný privatizátor a majitel (a tím pádem také bezděky jakýsi školitel mnoha dalších zakladatelských podnikatelů) Jan Leopold Köffiller je sice Brňák, ale jeho táta přišel přes Vídeň z Korutan. Aby tu z toho nebyl telefonní seznam, desítky dalších jmen a rozmanitých původů – kde domov můj – pomineme. Odborníci se sem skutečně tlačili, mnozí překonávali značné byrokratické problémy se svou protestantskou vírou nebo židovským původem, všelijakými těmi povoleními k pobytu a podnikání, privilegii a licencemi. Oni u nás tehdy totiž strašně chtěli žít, existovat, rozvíjet a budovat, prosperovat.

Mister Bracegirdle je dávno ženatý, syn právě dorůstá, takže přichází čas založit v Brně společnost „T. Bracegirdle und Sohn“, neboli taťka Tomáš & syn. Na dohled stojí obrovská textilka Offermannů a bydliště či sídlo majitelského klanu se nachází hnedle u fabriky, což – věřte nevěřte – bývalo tehdy naprostým standardem. Vlastníci se svými podniky skutečně žili, chtěli je neustále vidět, chodit do nich, pracovat tam, zašpinit se, pořád něco zlepšovat a vynalézat, přátelit se se schopnými dělníky a řemeslníky, cítit úžasného ducha doby. Nejstarší Offermann byl opět imigrantem, přišel s rodinou z Monschau (Montjoie in Jülich) v Německu, cizák, evangelík do stoprocentně katolického prostředí. Bracegirdlové se brzy – pěšky, je to hned za rohem – setkají s Offermanny a ti jim prostě dají peníze na nový závod. Strojírenská firma bude vyrábět na Mlýnské ulici (tehdy Malá Křenová – Kleine Kröna), zaměstná asi 300 kvalifikovaných lidí, a postará se o své vlastní zakázky, ale také o technický rozvoj offermannovského podniku. Rodina bude bydlet kde jinde, než na adrese „Malá Křenová“ – prakticky přímo v provozu. A po čase se dcera Anna Bracegirdlová k Offermannům dokonce přivdá.

K dispozici jsou tisíce nadšených pracovníků, hrnou se do měst, nebaví je dvacetičtyřhodinová dřina v zemědělství. Je z čeho vybírat, přijati budou jen ti nejlepší, dostanou slušný plat, zaměstnání v moderních vzdušných dílnách s dobrým osvětlením a větráním. Pochopitelně se po nich chce výkon, chytrost, kvalitní výrobky.

Všichni podnikatelé něco vynalézají, s patentováním a právní ochranou se příliš nezanášejí. Židlochovický Julius Robert revolučně mění světové cukrovarnictví. Ovšemže je to „cizinec“, Julius se narodil v rakouském Himbergu tátovi Florentinovi, rodákovi z francouzského Iseronu! Zakladatelská generace továrníků je přímo posedlá prací, inovacemi, vynálezy, technikou a tohle nadšení je nakažlivé. Šikovní mistři vědí, že mají velkou šanci stát se za čas také podnikateli, dokonce s přímou pomocí a podporou svého původního šéfa. Zkazky o krutých konkurenčních bojích na život a na smrt jsou dodatečně vymyšlenou dramatickou zápletkou, často vylhanou od začátku až do konce levicovými spisovateli. Věřte nebo ne, vynálezce epochálního systému pro výrobu cukru z řepy difuzí, zmíněný podnikatel v Židlochovicích Julius Robert, zval do svého cukrovaru ochotně kohokoli ze svých kolegů (soupeřů!) z oboru a naprosto otevřeně jim ukazoval podrobnosti čerstvě zavedených technických novinek, díky nimž mohl dosahovat náskoku a zisků, jaké se vymykají představivosti. Ještě ty pány potom posílal za brněnských kolegou Vaňkem (Friedrichem Wannieckem), kde si difuzéry okamžitě mohli objednat…

Připadá vám to šílené? Nepravděpodobné? Extrémní? – Ale takových případů zaznamenáváme mnoho, mladí ambiciózní architekti tehdy praktikují v zavedených ateliérech, jimž budou za rok či dva konkurenty, přesto jim nikdo nebrání, aby se zde naučili co nejvíc. Totéž platí pro techniky, pracovníky různých služeb, restauratéry, obchodníky. Jistý zakladatel slavného železářského obchodu začne své podnikání prostě tím, že jednoho dne požádá dosavadního šéfa o půjčku. Ne, nevymýšlím si, startovací peníze nejen dostane, ale navrch obdrží rady, podporu a ještě i dobré doporučení k přijetí do profesního svazu. Zdá se, že svět je otevřený pro všechny, práce bude dost, étos vzájemné podpory a hrdosti na úspěchy vlastního oboru jednoznačně převládá. Výchova odborného dorostu se brala coby stavovská povinnost. Kdepak tajnůstkářství, dušení těchhle „nových kluků“, házení klacků pod nohy!

Já vím, zkouším vaši trpělivost. Možná jste dávno vybuchli: „Co ten blázen lže? Vždyť my jsme tisíckrát slyšeli, četli a viděli ve filmech příběhy bezohledné konkurence, ničení životů, útlaku, dokonce vražd.“ Nuže: Nelze vyloučit, že též tohle se občas stávalo, ale rozhodně nešlo o pravidlo, pouze o občasnou šílenou výjimku. Naše mozky byly později naplněny neuvěřitelnou propagandistickou kaší. Máme věřit, že kdokoli se domohl nějakého majetku, nejenom že se stal zlým, krutým a surovým, ale musel od samého počátku takovým být! Kapitalista, fabrikant, lidojed!

Dnes, když jsme všude konfrontováni s brownfieldy, mrtvými bývalými podnikovými areály, nedovedeme si je představit jako převratně nové, krásně čisté, moderní a zdravé stavby své doby. Filmoví umělci se vynasnažili, abychom v nich dokázali očekávat jen ubohé vyzáblé bytosti, oblečené v hadrech. Jenomže dobové fotografie hovoří jinou řečí. Odborní dělníci a dělnice pracovali v dlouhých směnách, ale byli dobře zajištěnými a slušně vydělávajícími lidmi. Ženy na snímcích mají módní účesy, vzaly si hezké oblečení, na rozdíl od vesničanů se ve volném čase půjdou nerušeně bavit, bez věčných starostí o domácí hospodářství. Ano, práce bývala namáhavá, stroje nebezpečné, způsobující nemoci z povolání nebo úrazy. Vždyť se často jednalo o provozně nevyzkoušené prototypy, první zařízení svého druhu. Jenže celkový obraz té éry jaksi nesedí… Ale o tom všem si povíme zase příště, milé děti, ano, slibuji, hnedle zítra budeme pokračovat. Pro dnešek běžte spát, je moc hodin. Dobrou noc.

Pokračování příběhu našeho Tomáše Bracegirdla totiž moc pěkné nebude. Je jisté, že šlo o člověka s citlivou duší. Když mu náhle roku 1862 zemře syn James, zdánlivě tvrdý podnikatel se zcela zhroutí. Zděšení Karl a Theodor Offermannové se zalekli ztráty své investice, ale především se jistě obávali, že strojírna depresivního muže nebude schopna podporovat textilní produkci v jejich rozsáhlém podniku, na němž tehdy byly existenčně závislé tisíce dělníků, pracovníků a jejich rodin. Začali vyjednávat o spolupráci s konkurencí, takže nakonec bracegirdlovský brněnský podnik fúzoval s firmou Karla Friedricha Luze. V roce 1873 nastala hospodářská krize. Provoz původní Bracegirdlovy továrny byl zrušen, lidé převedeni do jiného závodu. Výroba strojů pro textilní průmysl skončila. T. Bracegirdle dokoná svou pozemskou pouť 27. listopadu 1873 a na rozdíl od mnoha jiných, často i významných, občanů je na Ústředním hřbitově stále zachován jeho hrob. – Dědictví chlapce z anglického Leedsu, který svou zaslíbenou zemi hledal spolu s mnoha jinými na území dnešní České republiky, však v jisté podobě přetrvává dodnes. Roku 1902 dochází ke spojení společnosti Luz se strojírnou Friedricha Wanniecka a je založena První brněnská. Jedna z nejvýznamnějších strojíren Rakouska-Uherska bude již před 1. světovou válkou zaměstnávat bezmála 1500 lidí. Existuje a pracuje stále.

Jeden podivuhodný příběh úžasného devatenáctého století… A pokud jde o tu páru, na kterou jsme poněkud zapomněli, vůbec první malý parní pohon v Rakousku byl provozován od roku 1814 opět v Brně, další, už desetikoňový, dovezl z Anglie r. 1816 kdo jiný než kdosi z Offermannů… Torzo na místě bývalé Bracegirdlovy továrny v oblasti, kde byla původní uliční síť brutálně šikmo přeťata socialistickým plánovačem městského průtahu, je zvláštním pomníkem. Už tím, jak si s ním ani dnešní město neví rady. Prý zde bylo všechno prodáno globálnímu developerovi, který jakmile uvidí, že krize je za námi, a že bude možno znovu vydělávat, nažene sem buldozery, všechno srovná se zemí a postaví zde COSI ošklivého a bezduchého. Snad jej pak aspoň bude chodit strašit nějaký ten pohádkový duch Thomas, připomínka zářivých časů muže, jenž své štěstí hledal – a asi nikdy nenašel – v tomhle městě. Ale tato pohádka není jen pro Brňáky. Své Tomáše měli všude.

A dnes? Běženci běží, ale k nám ne. Thomas Bracegirdle spí svůj věčný spánek ve skupině 14, hrob číslo 38-40. Imigrant. Jeho životní sen, fabrika pro něj, jeho syna a šikovné spolupracovníky, se kterými denně dřel, je proměněna na hrozný brownfield. Špína a zápach. Kdo by, prosím vás, do takové země utíkal? Kde domov můj…