Ono ale nebude tak jednoduché na tento rádoby majstrštyk zapomenout. Ať totiž chceme anebo nechceme, tato karta se stala výmluvným symbolem politiky TOP09. Byla to ona, která slibovala maximální úsporu ve státní správě. Dodnes nikdo neví, na kolik korun nás toto Drábkovo dědictví ještě přijde. Jen ono vlastní ukončení jepičího života sKaret spolkne přes pět miliónů korun. A tyto peníze neuhradí ani pan Drábek, i kdyby možná měl, ani pokladna TOP09, ale půjde to z kapes daňových poplatníků.
A novou paní ministryni práce a soc. věcí hlavně čeká vyjednávání s Českou spořitelnou o případných náhradách za toto předčasné ukončení projektu. Česká spořitelna své náklady údajně vyčíslila na 203,8 miliónu korun. A není jí nic platné, že získala právo provozovat sKarty až do roku 2024. Možná by nebylo od věci, kdyby exministr Kalousek rozeslal občanům stvrzenky, kde by jim oznámil – jak je jeho dobrým zvykem – kolik budou každého z nás včetně nemluvňat tato kouzla bývalého ministra, chytrolína Drábka, za jeho stranu stát.
Ono však nejde jen o ty zatracené peníze. Jednou z nejvyšších hodnot strany pana knížete je úcta k našemu soukromí. Alespoň to tak tvrdí. V případě této karty, kterou obdrželo 280 tisíc lidí, to však neplatilo. Jejich soukromá data měla být předána třetí straně, jež by s nimi mohla zacházet podle vlastního uvážení. Jejich život čekal komplikace, přičemž nikdo nebral ohledy na stížnosti a nářky tělesně postižených. Jako kdyby tato topkou proklamovaná úcta k soukromí platila jen pro silné, zdravé, zámožné a vlivné. Strana TOP09 slibovala dosáhnout vyšší účinnosti ve fungování státní správy. Důsledkem tohoto pokusu však byl jen vznik zbytečných komplikací.
Samotné stahování sKaret muselo být urychleno v obavě z dalších zmatků. Nově zaváděné informační systémy nemají aplikaci na tento způsob výplaty dávek. Když už tato sKarta vznikla, měla být alespoň nějak využita. Mohla třeba sloužit jako stranická průkazka pro zbylé členy TOP09. Třeba by jim každodenně připomínala jak je jejich strana úsporná a efektivní a jak delikátně respektuje jejich soukromí.
A ještě v krátkosti k jednomu tématu.
Neděle 2. března byla pro pravoslavné křesťany dnem smíření. Dnem, kdy odpouštějí svým blízkým a žádají je, aby i oni odpustili jim. Jenže minulý víkend, na nějž pravoslavný svátek připadl, paradoxně otevírá mezi dvěma pravoslavnými slovanskými národy hlubokou propast.
Rusko jako takové se rozhodlo k silové intervenci: v rozporu s mezinárodním právem vyslalo svoji armádu na území sousední Ukrajiny a „bratrský“ národ de facto staví před situaci hrozícího ozbrojeného konfliktu. Sotva skončila olympiáda v Soči pan Putin neváhal obout vojenské baganče agresora. Vyjádření, kterým Kreml nynější kroky zdůvodňuje ukázala, že se ani moc neobtěžuje sesumírovat pro zahraniční publikum nějakou věrohodnější záminku. Vlastním lidem tvrdí, že jde o ochranu života a práv Rusů, které ohrožují na životech banderovci a fašisté, kteří se chopili moci. Faktem zůstává, že se ukrajinských protestů účastnila i ultrapravicová hnutí. Není už ale známo, že by ukrajinští Rusové došli nějaké újmy. Jediný kontroverzní moment, který je z Kyjeva zasáhl, byl spěšně přijatý diskriminační a nedemokratický zákon rušící právo menšiny používat ruštinu jako úřední jazyk. Tento krok, jenž je třeba odsoudit, ale nic nezměnil na bezpečnosti ruských obyvatel, a to ani na Krymu.
Nynější Putinův intervenční trend znamená, že za riziko možného prolití krve ponese odpovědnost Moskva. Ta jako první, a nikoli v sebeobraně, sáhla k řešení problému vojenskou silou a vyslala své vojáky na území suverénního cizího státu. Pojmy jako „banderovci“ a „fašisti“ používané představiteli Kremlu znamenají zhruba totéž co kdysi „kontrarevoluce“ a „reakční síly“, jež naše země neblaze zná z roku 1968. K samotné intervenci pak stačilo málo – jeden zvací dopis - a bylo vymalováno.
Tyto paralely mezi srpnem 1968 a březnem 2014 nejsou teď smutně živé jen u nás. Stejné ukazují samotné ruské a ukrajinské soc. sítě. Na webu koluje článek z 22. srpna 1968, který vyšel v Komsomolské pravdě k okupaci ČSSR. Podobnost mezi tehdejším a dnešním jazykem některých ruských médií je hodně zarážející. O bezpečí Rusů na Ukrajině vůbec nejde. Jde o zápolení o sféry vlivu. Moskva se vývojem v Kyjevě dostala do úzkých. Teď ve snaze změnit skóre neváhá použít hrubých faulů. Ono přesvědčit zkorumpovaného prezidenta Janukovyče, aby navzdory slibům couvnul od dohody s EU, nebyl pro samotného Putina až tak velký problém. Ovšem následný odpor Ukrajinců, kteří si toto nenechali líbit, ho ale dost zaskočil.
Toto „Kyjevské jaro“, jež obnovilo proevropský plán směřování, má proto skončit hned na začátku. Zkouší-li pan Putin tímto svým mrazem z Kremlu krok směrem k obnovení ruského impéria, neměl by také zapomenout, jak před časem kritizoval právem, a nebyl sám, brutální odtržení Kosova od Srbska. Bojím se jen jedné věci. A to horkých hlav. Ta různá vyjádření a prohlášení tu o izolaci Ruska, tu o zmrazení financí atd., jen přilévají olej do ohně. Hrozby sankcí vůči Rusku, jež zaznívají z úst amerického ministra zahraničí Kerryho a dalších západních politiků se mohou stát budoucím klackem, jehož druhý konec zasáhne Ukrajinu i Evropu. Je potřeba jednat s chladnou hlavou, bez emocí a používat zdravý rozum. Tato hra o Ukrajinu nemusí být jednoduchá. I když se dnes prakticky denně všechna pozornost upíná ke Krymu, stále jde hlavně o Kyjev, a nejen o okrajový poloostrov, ať už má k Rusku jakkoli úzké vztahy a vazby.
Tím končím svoje ohlédnutí nad jednou kartou a událostmi na Ukrajině.
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: cssd.cz
_profil_top.jpg)