Profesor Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze Tomáš Garrigue Masaryk, od jehož smrti dnes uplynulo osmdesát let, si vymyslel koncepci českých dějin, která je nesmyslná a byla už renomovanými historiky mnohokrát vyvrácená. On také nebyl vzděláním historik, ale sociolog, takže se pustil na hodně tenký led. Už tehdy jeho dějinnou konstrukci o tom, že husitství je nejslavnější obdobím našich dějin a údajně bylo přímým předchůdcem moderní náboženské tolerance a tedy národního obrození a osvícenství, přesvědčivě vyvrátil jeden z nejlepších českých historiků všech dob – profesor Josef Pekař. Ten jasně doložil, že husitství bylo ryze středověkým hnutí, které rozhodně nemělo v úmyslu zničit feudalismus a rovněž nepřineslo náboženskou svobodu v moderním slova smyslu. Doba národního obrození navazovala na barokní české vlastenectví, na němž se mimo jiných také výrazně podíleli jezuité – tvůrci mnoha českých knih.

Ale nyní se věnujme světlým a výrazně pozitivním okamžikům Masarykova působení. Historik Jiří Rak, řekl, že jenom za tyto dvě události si zaslouží velké uznání.

Jednalo se o spor o pravost rukopisů královedvorského a zelenohorského, ten první měl pocházet z 13. století, ten druhý dokonce z 9. století. Oba měly dokazovat vyspělost staročeské kultury a literatury. Jenomže Masaryk a další odborníci jejich pravost zpochybnili a nakonec se ukázalo, že měli pravdu a obě údajně starobylá literární díla jsou podvrhy. To nakonec definitivně doložily odborné expertízy z konce šedesátých let minulého století. Ale už předtím jazykové, literární a historické zkoumání prokázalo jejich nepravost. V rukopisech jsou slova, která se tenkrát nepoužívala, jsou v nich místopisné názvy, které v době údajného vzniku neexistovaly. Masaryk prohlásil, že velikost národa se nedá budovat na lžích a podvrzích, a dostal za to proto od tzv. vlastenců. Například spisovatelka Eliška Krásnohorská poslala všechny vědátory zpochybňující pravost oněch dokumentů do horoucích pekel.