Šumava byla jedním z mála míst, kde studená válka se občas měnila v horkou a při střetech mezi převaděči a komunistickou pohraniční stráží byli i mrtví na obou stranách. Takto zahynul i Hasilův bratr Bohumil. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let komunistický režim stupňoval teror vůči československé společnosti a mnozí lidé, kteří ctili masarykovský demokratický odkaz první republiky se odmítli s touto situací smířit.

Státní bezpečnost (StB) hned krátce po únorovém komunistickém puči v roce 1948 zavraždila lidoveckého poslance Rostislava Sochorce, obětí justiční vraždy se stala Milada Horáková a mnozí další, desetitisíce lidí skončily v koncentračních táborech, v Jáchymově, na Bytízu a dalších.

Mezi těmi, kteří se bolševikům jen tak nepoddali, patřil i Josef Hasil, rodák ze šumavského Zábrdí nedaleko Prachatic. Komunisté jej sice nenáviděli a podle Davida Žáka dokonce ještě v roce 1972 plánovali jeho únos z Mnichova, kam původně chtěl přicestovat na olympiádu. Na druhé straně ovšem o něm mlčeli, protože jim jaksi nezapadal do jejich vidění světa. Pocházel ze sedmi dětí, z chudé chalupnické rodiny, vyrůstal bez otce a životem se musel těžce protloukat. Měl by být tedy být ideálním poválečným členem KSČ, ale nestalo se tak. Naopak Hasil se jako věřící katolík dobrovolně dal na druhou stranu.

V roce 1959 natočil režisér Karel Kachyňa známý propagandistický film Král Šumavy, který situaci na počátku padesátých let vyobrazil podle obvyklého klišé - neohrožení pohraničníci strážci hranic a zlí převaděči, jež za peníze převáděli „nepřátele republiky“ na Západ. Komunistický autor Rudolf Kalčík se v jedné ze svých knih zmiňuje o Hasilovi, ovšem na příkaz komunistických cenzorů  nesměl zmínit, že dotyčný sloužil u Sboru národní bezpečnosti (SNB).