Institut azylu vymezuje kategorie osob, jimž je určen. Jak to však při dělení běženců na azylanty a ekonomické imigranty v praxi bude, zůstává velkou neznámou. Je otázkou, zda do řešení by neměl vstoupit i jiný institut, umožňující dočasný pobyt, při návratu do výchozí země, po normalizaci situace ve vlasti dnešních běženců. Zde by byla na místě vážná diskuse. Masivní imigrace připomínající stěhování národů, je naprosto novou situací, vážností přesahující současnost.

Zaráží, že ti, kteří by měli být jistou duchovní elitou národa, nebo se za ni považují, řeší problém spíše okrajový, navíc velmi jednoduše. – Chybu spatřují v čecháčkovské xenofobii a ve vládě, odmítající přijmout kvóty uprchlíků dle rozdělovníku EU.

Kritizovat vládu v tomto bodě je v podstatě absurdní. Ta si zkrátka nechce nechat diktovat, jedním dechem však dává najevo, že vlastním, dobrovolným rozhodnutím určenou kvótu může přečíslit.

Xenofobie jako národní rys je nálepkou, spíš řečnický trik, než tvrzení podepřené věcnou argumentací. Pokud vůbec možno hovořit o „národních rysech", pak snad o jisté obezřetnosti, rozvážnosti, chcete-li: opatrnosti, postojů plynoucích jistě i z historických zkušeností. Takové vlastnosti však v daném kontextu nemusí být na škodu.

Nemyslím, že náš tzv. „obyčejný či malý český člověk" nemá dostatek informací i schopností k jejich střízlivému posouzení. Zdá se, že citlivě a realisticky vnímá, jakými problémy je provázena asimilace příchozích z jiného kulturního prostředí v západních zemích. Naše „vývojové opoždění" způsobené uzavřeností za minulého režimu, přináší i výhodu. – Možnost poučit se z chyb sousedů. Neopakovat je v zájmu třeba i dobře míněných idejí. Zatím tak nečiníme. Máme také domácí zkušenosti. Třeba, jak je oboustranně složité vytvářet produktivní a spokojené soužití většiny a rómské menšiny. Obě entity přitom dlouhodobě společně obývají jedno teritorium.