Když zemře vojín, papaláš vyrazí z bezpečí svého úřadu k osošenému hrobu s ostatky neznámého vojáka. Vytáhne lejstro a přeříká z něj cosi o tom, že vojáci pokládají život, abychom my, a míní tím hlavně sebe, měli lépe než oni.

Film Koně se také střílejí dával do protikladu nakládání se zvířaty a lidmi, když se stali neužitečnými.

Bezdomovci se zatím nestřílejí. Nechávají se napospas milosrdnému mrazu. To je prý lehká smrt: člověk se trochu zaklepe zimou a přemění na rampouch. Bezdomovec, stejně jako voják, neumírá s dobrým pocitem, že dobře posloužil.

Z literatury je známo, co pociťoval na poli cti zraněný praporečník Hrt. "Při pohledu na vznešeného maršálka oživl se ještě jednou tepot jeho srdce a zchromlým tělem pronikl poslední zbytek síly a umírající pokoušel se s nadlidskou námahou plížiti se vstříc svému maršálkovi. "Popřej si klidu, můj hodný vojíne," zvolal k němu maršálek, sestoupil s koně a chtěl mu podati ruku. "Nejde to, pane maršálku," řekl umírající vojín, "mám obě ruce uraženy, ale o jedno prosím. Sdělte mně plnou pravdu: Je ta bitva zcela dobyta?" Je to ovšem Švejk.

Výroky umírajících bezdomovců nikdo nezaznamenává. Stejně by to byly jen nadávky a žádný vděk.