Za odměnu, pro potěšení a navození klidného spánku. Třeba ta nejoblíbenější o vlkovi, co sežral babičku i s Karkulkou (nebo naopak, pořadí už si nepamatuji), načež chráněného savce proradně rozpáral bezohledný myslivec, krve plná seknice. Nebo nějakou podobnou povídačku, prostě aby potomek, než přijde spánek, přišel na jiné myšlenky a harant už dal pokoj.

Černý princ na bílém koni v pozadí

Já jako autor chci ovšem jít jinou cestou, podle mého názoru moderní pohádky se současnými hrdiny nemusejí být nutně vyfutrované mrtvolami, natož nějakým domácím násilím. Už mám rozpracované první náměty a v hlavě se rodí další. Kam se hrabou kluci Grimmovic, i když jsou na mě dva. Příkladem budiž třeba pohádka O neopatrné Růžence.

Jistá dívenka ausgerechnet tohoto jména se jednou, vidouc z okna jejich podnikatelské vily ve stylu moderní gotiky, jak v zahradě jakýsi dosud neznámý snědý muž svalnatě-lepého vzezření, možná nějaký inženýr právě odněkud připluvší, stříhá růže. Vydá se proto – znajíc už lecjaké barevné časopisy – tamtéž za účelem vidiny strávení příjemného odpoledne.

Když se pak umolousaná a rozvrkočená Růža dostaví k večerní tabuli, přizná rodičům, že je poněkud opíchaná, jelikož si nedávala pozor. Svaluje však vše na plané růže, ale je to len planá výhovorka (zvažuji totiž i slovenskou verzi). Následující den, zřejmě pod tíhou nečekaných zážitků, nečekaně upadne do hlubokého spánku, jež poté její rodiče vydávají před zástupci tisku i tlače za pouhou tzv. hibernaci jako přípravu na meziplanetární lety.