Vypadalo to na celkem logickou kariérní posloupnost: člověk se šlechtickými předky, rodinně spřízněný s  nositelem Nobelovy ceny, spisovatel a básník, zřejmě i král domácích textařů, ještě bůhví co ještě dalšího a zvláště mimořádně bohatý člověk (v roce 2016 přiznaný majetek ve výši 458 miliónů), osobnost z elitních pater společnosti, coby obecný antropolog (vědec zabývající se člověkem jako společenskou a kulturní bytostí) zamířil se svými ambicemi ještě výš, na domácího pána Pražského hradu, tedy odpovídající bytost nejvyššího společenského formátu. Konce snažení jsou známé, potvrzující platnost ještě známějšího lidového přísloví o neposedném ševci.

Obdivuji básníky, kteří dokážou napsat tak skvělý text, že ho člověk vnímá současně se skvělou muzikou. V jeho případě třeba Levandulová, S cizí ženou v cizím pokoji, Štěstí je krásná věc a mnohé další. Představuji si zadumaného autora, jak se trápí a hraje se slovíčky, brouse logiku či znělost veršů bílá-síla, známí-dámy, fintila-do týla, pleš-veš (což mně osobně příliš dohromady nejde…), oplatku-do zadku, zánik-Blaník, nelze-Helze, na spoušti-odpouští, klid-výt, jména-fena, dobroty-teploty, nevíře-talíře… To je přímo piplavá konstruktérská práce, ne jako bezproblémové chrlení slov, vět, řádků, odstavců, kapitol a titulů, jímž se nevyznačuje jenom Rosamunde Pichlerová, ale i mnozí bezproblémoví domácí romanopisci. Nad verši se holt musí chvíli přemýšlet.

Hůře to však již dopadne, když si i pečlivý textař svůj nikoli básnický leč nyní verbální projev alespoň sám se sebou předem neprokonzultuje, a tak nějak automaticky i tento považuje za dobrý, logický, ba snad až vtipný. Třeba jako když právě Michal Horáček na svém facebookovém profilu shrnul výsledek prezidentských voleb do přirovnání, které se věru nepodařilo, není logické a vtipné už vůbec ne:  

„Představme si obchod, kde jsou k určitému dni k mání dva nápoje: krabicové víno a destilovaná voda. Máte tři možnosti: vybrat si ten alkoholický sajrajt, nebo destilku, anebo si nekoupit ani jedno. A přesně to se ve volbách stalo: třetina lidí si ´koupila´ MZ, třetina JD, třetina nic. Proč převážila atraktivita MZ? Protože ve víně, jakkoli mizerném, je nějaká opojnost a nějaký příběh. I destilovaná voda ukojí žízeň a můžete milionkrát oprávněně argumentovat, že pro vás a pro ostatní je její konzumace zdravější, ale chuť a pach příběhu v ní –  programově – není ani gram. Miloš Zeman vyhrál dost možná proto, že krom lecjakých škodlivin v něm chuť je, a zápachu habaděj. Až nadejde další volba, musí to mít šmak. Tedy už žádnou destilovanou vodu. Jinak prohrajeme zas. A zas.“

Spojení alkoholický sajrajt a Miloš Zeman (MZ) osobně považuji za urážlivé, ale svobodě slova a projevu čest, nechť dál červené trenýrky nad našimi hlavami vlají. Nejsem znalcem vína jako mí spoluobčané z ranku nadobčanů Horáčků, Schwarzenbergů, Johnů či Vašutů, kteří na vychutnávání tohoto moku mají vědomosti, čas a peníze, ale že by v krabicích byl automaticky sajrajt plný zápachu jenom proto, že není stočený do flašky s elegantní vinětou a zašpuntovaný pravým korkem? Španělé prý tak expedují i víno poměrně slušné, které se jim jenom po zvláště úrodném roku nepodařilo dráze prodat, a nyní tedy pochopitelně určené již ne potomkům šlechty, bývalým ministrům či hereckým ´hvězdám´ z reklamních letáků. Prostě jako když si v Levných knihách za pár desetikorun pořídíte skvěle vypravenou publikaci původně několikasetkorunové ceny.