Hollandovi na konci jeho prezidentství důvěřovalo jen několik málo procent Francouzů. A tak se ani nemohl odvážit znovu kandidovat. S jeho odchodem z prezidentského úřadu se zhroutila v rychle po nástupu nového prezidenta následujících volbách také parlamentní pozice francouzských socialistů. Ti se z do té doby dominantní strany francouzského politického života, stali stranou okrajovou.

Když jsem při své návštěvě Paříže procházel před pár lety kolem jejich sídla nedaleko Musee d´Orsay (v rue Solferino) říkal jsem si, že je tam pěkně mrtvo.

Vzpomněl jsem si na svou návštěvu v sídle socialistů v Paříži někdy v roce 2008 a na své setkání s tehdejším prvním tajemníkem strany Hollandem. Socialisté tehdy počítali s jiným prezidentským kandidátem (Strauss-Cahn) a Holland v podstatě dožíval v pozici hlavního administrátora strany. Nicméně, po skandálu Strausse-Cahna, který ukončil jeho politickou kariéru, se Holland shodou okolností stal jakousi antitezí tehdejšího prezidenta Nicolase Sarcosyho, který se do francouzských politických dějin zrovna skvěle nezapsal. A protože byl dokonalým protikladem Sarcosyho a protože kandidoval za hlavní levostředovou formaci, stal se francouzským prezidentem. Jeho politické akcie šly ovšem stále rychleji dolů a to nezachránili ani poměrně schopní premiéři socialistů, které Holland vybíral.

Jako nový prezident se v roce 2017 prosadil kandidát v podstatě liberálního hnutí Republika v pohybu, bývalý Rotshildův bankéř a také ministr financí socialistické vlády, E. Macron.

V úterý jsem popsal výsledek druhého kola francouzských regionálních voleb, které proběhly tento víkend. Výsledek voleb je nesmírně zajímavý, i když byl většinou českých médií buď přehlédnut anebo dezinterpretován.