Před oběma rodilými Sasy v čele německé diplomacie stál v různých obdobích podobný úkol – překonat důsledky porážky Německa ve světové válce. Oba nesmlouvavě sledovali německý zájem, dovedli využívat rozporů ostatních velmocí a oběma se podařilo vytvořit předpoklady pro návrat Německa k velmocenskému postavení a dominanci v Evropě. Vyústění jejich díla však bylo rozdílné – Stresemannových úspěchů využil později Hitler, zatímco Genscherova politika sloužila demokratickému státu.

Hans-Dietrich Genscher dokázal uchopit příležitost, která se otevřela s nástupem Gorbačova v SSSR, a využít rozkladu moci východního bloku k dosažení německého znovusjednocení. Neopájel se chimérami evropských a světových vizí budoucnosti, jimiž se měli tehdy sklon unášet jiní, ale tvrdě a pragmaticky dokázal dotlačit vítěze II. světové války k přijetí myšlenky, že okamžité pohlcení NDR Spolkovou republikou je jedinou a nevyhnutelnou budoucností středu Evropy.