Vybírat si bude z pánů Dvořáka, bývalého ředitele Novy, Bradáče, ředitele zpravodajství České televize, Chudárka, který řídil klipovou televizi Óčko, Svobody, který dělal marketing na Primě a Šimka, který je manažerem a nikdy s médii neměl nic společného. Po seznámení s jejich veřejnými vystoupeními a projekty mě nejvíc zaujalo, že jen v jednom z nich se důkladněji hovoří o obsahu tzv. veřejné služby, kterou mají veřejnoprávní média plnit, protože právě z přesného vymezení tohoto pojmu by mělo vyplývat všechno další: tedy profily jednotlivých kanálů. Překvapivě důraz se klade hlavně na úsporná opatření a vyrovnaný rozpočet, jako kdyby kvůli němu se někdo na českou televizi díval.

 Současný neurčitý a těžko definovatelný výklad veřejné služby s nejasnými pravomocemi radních zvláště politikům zřejmě vyhovuje, protože jim dává větší prostor pro manipulaci. Na to poukazuje již způsob volby rad, což je problém, o kterém se u nás často hovoří, ale nic se s ním nedělá. V sousedním Německu, odkud jsme systém nedokonale opisovali, je členství v radách čestné, není honorované, nemůže tedy sloužit jako trafika pro vysloužilé politiky a počet radních se pohybuje od třiceti do sedmasedmdesáti. Jsou v nich zastoupeny politické strany, vláda tam mívá po jednom členu a většinu tam mají profesní svazy, odbory, zájmová sdružení, církve, univerzity a regiony. Nominovat mohou v Německu kandidáty jen relevantní, předem jasně vymezené instituce, parlament je schvaluje jen formálně. V jiných zemích EU zase funguje princip vícezdrojového jmenování: to znamená třeba dvěma komorami a předsedou vlády. V Německu v každé spolkové zemi je to trošku jinak, protože se liší zemská legislativa. Radní jsou neodvolatelní, stejně jako ředitel, odvolat je může jen soud a radní se scházejí většinou jen čtyřikrát do rok. Takto volená rada je považovaná za základ skutečné nezávislosti. Kromě toho tam však existují ještě správní rady, obsazené pouze politickým klíčem a ty odpovídají za financování a způsob řízení veřejnoprávních vysílačů. Pro práci každé stanice a televizní rady platí ještě tzv. stanovy, které přesně specifikují pravomoci rady i ředitele, tedy vykládají zákon. Pokud se náš model nezmění a nepřiblíží se tomuto evropskému uspořádání, budou naše veřejnoprávní instituce stále považovány za parlamentní, tedy budou kopírovat de facto ruský model, kde Putin jasně prohlásil, že si vláda nikdy nenechá vzít moc nad televizemi, které mají velký vliv. Tím se ale zároveň přiznal k tomu, že brání vzniku veřejného mínění.