Do nástupu totality (až do roku 1963) byl tento princip v zákoně definován takto: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.

Kdo rozumí česky, tak ví, že pravda pravdy je zase pravda. Ale rovněž nepravda nepravdy je také pravda. To je princip důkazu sporem.

Matematika v minulém století zavedla logické operátory, kterými lze stanovit, zda nějaký složitý výrok je pravdivý. Soudci nemusí znát moderní postupy, kterými lze ověřit pravdivost složitých výroků. Počítače to činí spolehlivě. Spravedlivě se soudilo už ve starověku. Zdravým selským rozumem lze hodnotit všechny soudní výroky.

V prvním kroku musí soudce vyloučit ze žaloby všechny účastníky sporu, kterým je výrok soudu lhostejný. To je princip vyloučení třetího, aby před soudcem byli pouze dva účastníci. Žalobce a žalovaná strana. Bohužel totalita naopak zavedla, že soudce může požadovat, aby byl do sporu povolán další účastník. V takových případech nelze mluvit o pravdivém a spravedlivém výroku soudce. Třetímu účastníkovi je právo přiznáno vždy. Při každém výroku soudce bude na straně práva. Normálně žádný žalobce nebude do žaloby přibírat osobu, které je lhostejný výrok soudce.