Obecný stav soudnictví je nezajímá. Zapomínají, že Ústava a Listina práv je součástí našeho právního systému. Je jim lhostejné, že soudci a státní zástupci se nechovají podle litery těchto základních předpisů.

Soudci ignorují článek Ústavy, který jim přikazuje rozhodovat nestranně a nezávisle. Každé rozhodnutí soudce je konečné, protože jeho nezávislost nikdo (ani soudce vyššího soudu) nesmí ohrožovat.

Naše soudnictví reformovali komunističtí legislativci v padesátých letech minulého století. Ze zákonných předpisů vypustili odstavec, který soudcům přikazoval respektovat důkaz opaku. Je to jednoduchý princip, kterým se ověřuje pravdivost domněnky. Říká, že domněnka (výrok) je pravdivá pouze tehdy, je-li pravdivá i v opaku. V matematice je to důkaz sporem. Za Rakouska byl tento princip uvedený v soudním řádu.

Totalitní soudnictví zavedlo pojmy „dělnická třída“, „vůle všeho lidu“ a podobné nesmysly. Naši legislativci zavedli „naléhavý právní zájem“, nebo „závazný právní názor“. Takové termíny nepatří do zákonných předpisů. Jsou neurčité a mohou nabývat libovolných hodnot. Rozhodování soudce je přísně určeno zákonem, nebo soudcovskou ctí (svědomím). Pouze o to se může soudce opírat. Rozhoduje-li soud senátem, musí být rozhodnutí jednomyslné. Jen takové rozhodnutí zaručuje pravdivost výroku.

V justici musí platit přísná hierarchie. Nařízení vyššího orgánu musí být respektováno orgánem na nižším stupni. Soudce prvního stupně může rozhodnout podle svého svědomí. Odvolací soud může pouze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, opravit, nebo vynést konečné rozhodnutí soudu. Nikdy nesmí vrátit spor soudu I. stupně. Následovat může proces dovolání, ve kterém se strany pod patronací dovolacího soudu dohodnou, jak spor vyřeší.

Státní zastupitelství je hierarchické. Odvolání má podávat státní zástupce vyššího stupně, než který u soudu neuspěl.

Zřizování jiných zastupitelství je nesmyslné. Pravomoc zřizovat a rušit jednotlivé soudy a zastupitelství, by měla být v rukách ministra spravedlnosti.