Veto prezidenta republiky je důležitý ústavní instrument. I když prezidentova pozice není v tomto ohledu příliš silná a poslanci jeho případné „veto“ mohou zvrátit většinou jediného hlasu, je to příležitost, jak do rozjetého legislativního mechanismu vnést úplně jiný pohled.

Bývalo zvykem, že prezidenti zákony příliš často Poslanecké sněmovně nevraceli, ale pokud to tak udělali, připojili zpravidla obsáhlé zdůvodnění, pro které by se poslanci nad předlohou měli ještě jednou zamyslet. Dělají to však? Podle všeho absolutně ne.

Příkladem budiž nedávný zákon o střetu zájmů, který mj. zapovídá členům vlády vlastnit velká média, a pokud tito vlastní další podnikatelské subjekty, pak i přijímat státní zakázky a dotace. Prezident Zeman zákon sněmovně vrátil s tím, že norma porušuje ústavní právo jednotlivce vlastnit. Mnozí bychom byli rádi, kdyby si Miloš Zeman vzpomněl na nutnost ochrany svobody jednotlivce i v jiných případech, ale třeba to zde myslel upřímně. Pak se ale mýlil, protože zákon nikomu nezapovídá cokoli vlastnit či ucházet se o státní zakázky a dotace. Zapovídá naopak „jen“ členství ve vládě těm, u kterých se předpokládá konflikt zájmů a z toho plynoucí ohrožení zájmu veřejného. A na členství ve vládě není žádný nárok, nárok není na žádnou pozici ve státní správě. Jinak by byly protiústavní všechny kvalifikační požadavky a nebo třeba lustrační zákon. Stát prostě pro jisté role ve státním mechanismu stanovuje jisté podmínky. Lze se přít, jestli jsou či nejsou správně nastaveny, ale jejich stanovení je legitimní a ničí práva neohrožuje, není lidským právem být třeba ministrem.