Baťa – fenomén 90. let minulého století, kdy po událostech r. 1989 bylo toto jméno oslavováno a představováno jako synonymum úspěšného podnikatele zejména prvorepublikového období, podnikatele, který vybudoval mamutí podnik, zavedl pro své zaměstnance sociální systém, o jakém se nikomu v jiných zemích nezdálo a na kterého pracující v jeho fabrice nedali dopustit. Tak byl Baťa medializován.
Pak je tu ale film Botostroj líčící zakladatele firmy Baťa jako bezohledného velkého šéfa, který bezostyšně vykořisťuje všechny zaměstnance a nepřipouští jakoukoliv kritiku či porušení nelidského pracovního systému.
Jak to tedy je? Lidumil, nebo bezohledný šéf? Pojďme se podívat na některé zdroje, zejména na dobové materiály, které nám pomohou odpovědět na tyto otázky.
Nejdříve ale pár dat z wikipedie a z dalších na internetu dostupných zdrojů o zakladateli firmy Baťa:
Obuvnickou firmu založil Tomáš Baťa se sourozenci Antonínem a Annou v roce 1894. Firma se zprvu potácela na pokraji bankrotu, prosperovat začala až poté, co Tomáš přišel s novinkou – s lehkými plátěnkami s koženou podešví a špičkou z pravé kůže. Výroba se rozjížděla ve velkém, proto Baťa roku 1899 zakoupil v Německu první šicí stroje s ručním pohonem.
Vykonává Okamura funkci předsedy sněmovny lépe než Pekarová?Anketa
V r. 1905 po skoro půlročním pobytu v USA přijel do Zlína a přivezl s sebou nové plány výstavby továrních budov i nadšení pro americký směr managementu. Objednal též nové výkonnější stroje přímo z USA. Po svém návratu začal také Baťa stupňovat požadavky na dělníky: za špatně provedenou práci jim udílel pokuty ve formě srážek ze mzdy. Nepřistoupil na požadavky sociálně-demokraticky orientované odborové organizace, následkem čehož se uskutečnila stávka zaměstnanců. Baťa nastalou situaci vyřešil výpověďmi pro všechny stávkující a na jejich místo přijal nové, nekvalifikované pracovníky.
S rostoucím objemem produkce rostla také imigrace nových pracovních sil. Nastal problém, kam všechny dělníky ve Zlíně ubytovat. Proto Baťa začal s výstavbou tzv. Baťových domků. Můžeme za tím vidět sociální cítění, ale podnikatel si dokáže spočítat, že efektivnější pro něj bude, když zaměstnanci budou bydlet blízko továrny.
Další vzestup mu přinesla první světová válka. Hned na začátku války Baťa vyjednal zakázku na výrobu 50 000 párů vojenských bot, tzv. bagančat. Počet pracovníků rostl, v podniku pracovala také skupina ruských válečných zajatců.
Dokument „Industrie 3/12 - Výroba války“ – jak Baťa zbohatl na první světové válce najdete ZDE.
Bezprostředně po skončení války byla firma postižena odbytovou, výrobní a finanční krizí, způsobenou ztrátou válečných dodávek, stagnujícím zahraničním obchodem a sníženou koupěschopností obyvatelstva. Baťa také čelil kritice, že podporoval vídeňské válečné úsilí. Na konci roku 1918 začala firma tuto krizi řešit tím, že zřizovala osobní účty svým zaměstnancům z jejich vlastních mezd a vkladů (nezřídka byly peníze na účtu zaměstnancům zabavovány). Tato konta byla úročena 10% úrokovou mírou. Tyto naspořené peníze byly použity jako investice do provozního kapitálu. Firma díky tomu přestala být závislá na úvěrech.
V roce 1919 se začalo v Baťových závodech stávkovat. Baťa již nemohl tuto stávku potlačit, tak nechal založit odborové organizace, kam si mohli dělníci volit své zástupce. Krize vyvrcholila o rok později, kdy došlo k celonárodní dělnické stávce.
Tovární sklady byly zaplněny zbožím, v něm uložený kapitál se nehýbal. Baťa to vyřešil zlevněním výrobků o 50 procent, k němuž se rozhodl v srpnu roku 1922. Jeho tah doprovázený reklamou „Baťa drtí drahotu“ zprvu vyvolal prudký odpor. Českoslovenští průmyslníci pro údajnou nekalou konkurenci dokonce chtěli Baťu vyloučit ze svých řad. Jenomže ten získal uznání pražské vlády. Za jediný den dokázal Baťa prodat 99 tisíc párů bot a výroba se zanedlouho zvýšila o 60 procent. Tím vyřídil domácí konkurenci. Náklady ale nesli i jeho zaměstnanci, kterým o více než třetinu snížil mzdy. Jako kompenzaci jim nabídl nižší ceny ve svých obchodech při nákupech základních potřeb.
Jeho dravost nicméně vyvolávala odpor. Vzestup jeho závodů přinesl jen doma likvidaci 70-80% obuvnických firem a dílen, přičemž o práci odhadem přišlo na 25 tisíc lidí (dnešní odhady, na schůzi Senátu v r. 1932 však senátor Mikulíček mluví o počtu 60 tis. pracovníků drobné obuvnické výroby, kteří přišli kvůli Baťovi o práci), přičemž v r. 1932 Baťa zaměstnával 31 235 pracovníků. Parlamentní dohru mělo rozhodnutí nabízet i opravy obuvi. Proti se postavila vládní Živnostenská strana, ale neuspěla.
Dopady podnikání firmy Baťa na konkurenci můžeme vidět na příkladu zkrachovalého ševce v Kachyňově snímku Lásky mezi kapkami deště (více ZDE).
Protibaťovská demonstrace 1. května 1925:
V letech 1926-1928 vzrostl export obuvi, ve firmě došlo k zavedení pásové výroby, čemuž jako inspirace posloužily podniky Henryho Forda. Koncern se rozrůstal a Baťa také podnikal v dalších sférách hospodářství (gumárenský, chemický, textilní, dřevařský průmysl a mnohé další).
Tomáš Baťa založil a řídil na svoji dobu mamutí podnik. V r. 1932, kdy zemřel při leteckém neštěstí, působily jeho zahraniční prodejny, továrny a sesterské společnosti v 54 zemích světa na čtyřech kontinentech.
Model řízení, který Baťa prosazoval, bývá označován jako moderní, ve skutečnosti však výrazně omezoval odbory i občanská práva.
Náročné pracovní podmínky v jeho firmě nicméně přinášely vysokou fluktuaci, leckdo u Bati nevydržel déle než rok či dva. Takže na sociální programy pro věrné a kvalifikované zaměstnance, zejména na bydlení ve funkcionalistických vilkách na předměstí Zlína, zdaleka nedosáhl každý.
Stížnosti na nadměrnou intenzitu práce ve zlínských dílnách se opakovaně projednávaly v československém parlamentu. Levicoví poslanci poukazovali na to, že zaměstnává jen mladé lidi. Věkový průměr dělníků byl skutečně pouhých 26 let a zaměstnanci nad padesát byli mimo vedení společnosti výjimkou. „Jen mladí lidé unesou velikost našich cílů,“ přiznával podnikatel. Také v Senátu bylo jméno Baťa skloňováno velmi často.
Baťa v zápisech ze Senátních schůzí r. 1932
Senátor Mikulíček 7. června 1932 na 155. schůzi (ZDE)
(Mikulíček pracoval u Bati v letech 1914-1918)
(…) Baťova cesta k moci je vroubena 60.000 existencí drobných obuvnických mistrů, kteří byli nuceni vzdáti se v nerovném zápase. S těmito měl Baťa poměrně lehkou práci, neboť celý režim stál na jeho straně. Proti svým kolegům obuvnickým fabrikantům použil nejmazanějších metod k jejich vyvlastnění. K odstranění konkurenčních překážek zřídil několikačlenný aparát, složený z právníků a jiných individuí na rozdrcení protivníků. Uvádíme jen málo příkladů.
R. 1924 se továrna na obuv firmy Zaplétal ve Zlíně ocitla v úzkých. Moravsko-slezská banka naléhala na firmu a žádala zaplacení svých pohledávek. Firma žádala vyrovnání. V tom zasáhl Baťa. Na Baťův příkaz Baťova banka >Union< přebírá pohledávky od Moravsko-slezské banky za daleko nižší částku, než byl Zaplétal Moravsko-slezské povinen zaplatiti, uvalí na firmu Zaplétal konkurs - to mám zjištěno ve Zlíně - znemožňuje vyrovnání. Nyní Baťa vystupuje na scénu jako dobrodinec. S dobrodineckým gestem kupuje továrnu a nabízí továrníkovi Zapletalovi úřednické místo ve svém závodě. Jeden konkurent je takto odstraněn.
Druhý konkurent byl odstraněn v krátké době na to. Je to nynější továrník Štěpánek v Hostivaři. …. octl se ve finanční krisi. Banka převzala správu továrny, ve které pracovalo 300 dělníků, ale když ji prodávala, přes to že nabízela větší částku než Baťa, byla továrna zašantročena Baťovi. Dělníci se vyhodili; dělejte si, co chcete, jste stejně ti nespokojenci, mnozí máte cejch komunistické organisace, a proto vyletěli. (…)
Tisíci ničených existencí, sebevraždami drobných výrobců, tisíci dělníky vyházenými ze zavřených fabrik je vroubena Baťova cesta k moci, jako cesta každého průmyslového a finančního magnáta.
A daňová politika státu mu napomáhá. Tento postup také český státní systém podporoval a podporuje. Já jsem již několikráte s této tribuny mluvil o daňových povinnostech firmy Baťa. Poukázal jsem, že na rok 1932 má Baťa jenom na daních a přirážkách předepsáno o plných 10 mil. Kč méně, než by mu mělo býti předepsáno podle cifer, které mně byly sděleny - a na něž jsem ještě reagoval v rozpočtovém výboru - panem ministrem Englišem.
Senátorka Hajníková 9. června 1932 na 156. schůzi (ZDE)
(…) I Englišova a Rašínova politika šla Baťovi k dobru a důsledek toho vidíme dnes: u Bati se propouští, u toho Bati, kde je několik tisíc jeho spolupracovníků, se vyhazuje dnes po tisícovkách. On dříve v důsledku dohody s representanty státu věděl, jak má jíti na konkurenci, jemu se podařilo zničiti řadu konkurentů, a když použil metod všeho druhu k odstranění konkurence, potom hluboko snížil mzdy svého dělnictva, vyhodil tisíce obuvnických dělníků z výroby, zničil téměř úplně maloživnosti a soustřeďoval rychle rozhodující část výroby ve svých rukách.
Dnes vlastní Baťa nejenom obuvní a kožedělné závody, nýbrž má i elektrárnu, železnici, strojírny, textilní závody, pilu, cihelny, selské a lesní hospodářství, plynárny, nemocnici, kina, pokusné školy, obchodní dům, takový, kde je k dostání všecko. Kromě toho Baťa položil svoji těžkou ruku na celý kraj, ovládá obecní zastupitelstvo ve Zlíně, kde je starostou a obecní zastupitelstva v řadě okolních obcí buď přímo anebo nepřímo. Baťa má nemocenskou pokladnu, svoji závodní policii i státní policii. Má fakticky v rukou okresní politickou správu. Jeden kapitalista vládne celým krajem, všechno je na jeho straně, a- co se nechce podrobiti, to láme násilím. (...)
Pro každou dílnu je postaven plán, který musí býti za všech okolností splněn. Část zisků je vržena mezi vedoucí oddělení a jejich pomahače ve formě podílů a zisku na t. zv. osobní konta. Baťa vylíčí v nejkrásnějších barvách možnost nabytí kapitálu a štve pomahače, aby docílili u dělníků nejvyšších možných výkonů. Poháněči s nadějí na zbohatnutí začnou jako šílení štvát dělnictvo a Baťa zůstává dobrodincem, Baťa o ničem neví.
Stává se, že dělník v obuvnické dílně přehlédne špatné dílce a zhotoví z nich obuv. Když se to pak zjistí, zaplatí tento dílec a jinou část boty ten dělník, který na ní poslední pracoval, případně je na účet dělníka pořízena nová bota nebo zaplatí slevu, t. zv. partii, na celém páru.
Baťa, jak známo, zavedl pětidenní týden při 9 hod. denní pracovní době. Denní plán je 2000 párů v jedné dílně, tedy přibližné 280 párů za hodinu, t. j. 5 párů za minutu, pár bot za 11 vteřin. Tímto předpisem je Baťovu dělníku určeno, jak dlouho může na botě pracovati. Jeho práce na jednom páru smí trvati 11 vteřin. U těžkých prací jsou dělníci 2, takže doba určená na l pár, připadá zde na jednotlivou botu. Každý si dovede představiti, jak vypadá dělník u Bati zaměstnaný, když musil za 9 hodin pracovati na 2000 párech bot. Je to automat, pracující za každých překážek až do vysílení. Od dělníka k dělníku jde práce na běžícím pásu nebo se podává po t. zv. Kruhu.(...)
Dělník poháněný běžícím pásem, nesmí se ani zastavit, ani oddechnout, je-li zemdlen. Tabule v dílně mu to přísně zakazuje. Zastavil by celou dílnu. Musí vydržet, nechce-li býti vyřazen z výrobního procesu a vyhozen z Baťovky. (...)
Baťovi poháněči užívají i jiných hnusných způsobů, pobízejí dělníky k lepší a rychlejší práci barbarským tlučením. Tak jeden Baťův >spolupracovník< - mladý muž z internátu budova čís. 8 byl od mistra zpohlavkován a cloumáno jím za vlasy. Důvod k trýznění byl ten, že prostě nestačil -- konal špatnou práci. Byl potrestán tak důkladně, až krvácel. Věc byla pak vyšetřována a skončila takto: Mladý muž byl přeložen a nakonec vyhozen.
V téže dílně byl Baťův >spolupracovník< ztlučen tak, že vedle podlitiny a tržné rány měl proraženou i kost. Dotyčný byl dokonce zkopán. I tento případ skončil vyhazovem postiženého.(...)
Pod heslem spolupracovníka dělá Baťa z proletáře bezprávného otroka, se kterým je možno nakládat podle libovůle. Vykládá, že není námezdní práce v Baťovce, ale ve skutečnosti ohromná většina zaměstnanců nebere podíl na čistém zisku, pracuje od kusu, a to za podmínek nejšpatnějších, s platem velice nejistým a problematickým.
>Spolupracovník< je spolupracovníkem, dokud přináší zisk. Jakmile nemůže přinášet zisk, jakmile je >přebytečným<, strhuje se rouška prolhaných frází a dělník letí jako vymačkaný citron na smetiště. Včerejší spolupracovník objevuje se ve světle 10.000 z Baťovky již propuštěných dělníků, jako štvaný, podváděný a klamaný kamarád-proletář.
Senátor Mikulíček 15. července na 164. schůzi Mikulíček (ZDE)
(Baťa zahynul 12. července)
(…) Tento nejsilnější jedinec (Baťa) šel přes hospodářské a i přes skutečné mrtvoly ke svému cíli. Já povídám skutečné mrtvoly, poněvadž desítky lidí padlo za oběť buď uvařením, zabitím nebo čímkoli jiným. Připomínám, že je tomu asi dvě nebo tři léta, když tam praskl kondensátor, který by měl býti ze silnějšího plechu a horkou parou se uvařil 21letý hoch Družbík z Tečovic. 24 hodin se trápil, kusy masa s něho upadaly. Za 4 dny poté zemřel otec pěti dětí Vingárek z Louk, který tomuto chudákovi pomáhal a byl opařen také, trápil se 4 dny a zemřel. Já jsem tehdy řekl rodině zemřelého: Běžte hledat ten kondensátor, aby ho nezvexlovali, než přijde komise. Tehdy se rodině řeklo: Buďte bez starosti, my vás odškodníme. Ale nestalo se nic. (…)
A takových případů bych vám mohl uvésti celé desítky, (…)
Mohu veřejně konstatovati, poněvadž to vím od těch lidí, na něž to přišlo. Sklad ve Zlíně měl se snížiti cenově o 100 mil. Kč, ale všemohoucí řekl: Vy všichni, kteří jste vydělali na tom tolik a tolik, dáte polovinu. Šest vyšších úředníků, kterým bylo nadiktováno po 200 tisících Kč z konta na toto snížení, se vzepřeli. Byla konference, 2 se poddali, 4 na tom trvali a zemřelý řekl: Doufám, že uznáte, že nemáte v naší společnosti co dělat a žádám, abyste okamžitě opustili tuto místnost. Na kontě měli ještě 4krát tolik, kolik se na nich chtělo, ale smlouvou jsou vázáni ručiti za ztráty až do konce roku, čili do konce roku to bude vykalkulováno a oni z toho, co na tom kontě měli, nedostanou nic. To byste se mohli, zvláště vy, právníci, zeptati pana dr Tománka v Uherském Hradišti, vynikajícího právníka, jak nákladné a dlouhé spory vedl o toto konto. Již jsem o tom mluvil. Na kontě je 110 mil. Kč., Dělníci z něho nezaplatili daně, poněvadž ho nedostali, ale závod také ne, poněvadž říká: To není moje, to je mých zaměstnanců. (...)
Dělnictvo předevčírem za večera ještě truchlilo, ale za týden, 14 dnů se přesvědčí o tom, že katastrofa úterní nebyla ničím jiným než důsledkem celého předcházejícího počínání toho, kterého tato katastrofa postihla. Již dnes dokazujete v novinách: Brouček, jeden z nejspolehlivějších pilotů, který měl umělá žebra z války, kteréžto poranění utrpěl při havárii, který bezpečně urazil cestu desetitisíc kilometrů a zpět, ten pilot Brouček se vzpíral nasednouti do aera. Co to znamenalo? (...)
My jsme vydali brožuru „Baťa bankrot“, ve které jsou vesměs uvedena fakta nám sdělená dělníky, úředníky a mistry. Jak bych jinak mohl věděti, že těch 200.000 Kč nechtěl dáti, kdyby mně to někdo neřekl, jak bych mohl věděti, že náš státní fiskus najednou z bídy přišel ke Katovi, že by měl zaplatiti něco z továrních objektů, které stavěl svým stavebním družstvem ve Zlíně, když každý jiný konkurent musil na obratové dani zaplatiti 200.000, 300.000, ale že Baťa řekl: Nedám nic, bylo to v mé režii, raději odmontuji stroje a půjdu pryč? Takový to byl vlastenec.
5. Resoluční návrh senátora M i k u l í č k a a soudr. (ZDE)
Senát Národního shromáždění se usnáší:
1. Vláda se vyzývá, aby neprodleně učinila všechny kroky k úplnému zabezpečení mezd zaměstnanců firmy Baťa a spol. ve Zlíně, jež byly zaměstnancům tohoto závodu ve formě úspor na t. zv. konta v úhrnném obnosu cirka 130 mil. Kč zadrženy.
2. Vláda se vyzývá, aby tatáž opatření učinila k zajištění všech kaucí zaměstnanců u firmy Baťa a spol. ve Zlíně.
(zamítnuto)
Pokračování
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
