Vyzkoušely si v Rumunsku pokrokové síly západního světa metodu, s níž se udrží u moci navzdory sílícím radikálním náladám veřejnosti? Čeká rumunský scénář další státy, včetně toho našeho? I to je možné. Za daleko pravděpodobnější ale považuji scénář jiný. Ne tak markantní, ne tak brutální, ne tak otevřený, ne tak demonstrativní, ne tak křečovitý, zbrklý a riskantní.

Sociální inženýři různých generací mívají i různé metody, jak společnost přetvořit do podoby, kterou by oni mohli považovat za správnou. Svého času bylo za hlavní metodu považováno zničení soukromého vlastnictví. Zespolečenštění výrobních prostředků se tomu říkalo. Znárodnění, zestátnění. Státem a pokrokovými politiky zcela ovládnuté hospodářství tak mohlo plnit úkoly zcela podle zadání architektů nové společnosti. Tato metoda se do jisté míry zdiskreditovala, už pro svou mizernou produktivitu.

Socialismus, který kolem nás vzniká nyní, bude mít podobu jinou. Soukromé vlastnictví formálně a naoko vůbec nemusí být dotčeno. Postačí, když stát získá nástroje, kterými by z privátních firem udělal poslušná převodová kolečka ve své mašinérii. Kvóty, limity, ESG, dotace, pokuty, zdanění, regulace, to vše jsou nástroje, které prosakují celou (nejen) ekonomickou tkání společenského organismu a nasměrovávají společenský systém ke kýženému cíli: k řízené společnosti. (Skončí to také mizernou produktivitou, ale ještě to asi pro mnohé není dost zjevné.)