Je advent. Pro někoho vrchol nákupní horečky, pro někoho festival bukolického kýče, pro někoho chvíle, kde se navzájem potřebujeme tak nějak víc a blíž. Za pár týdnů zdraží teplo, ale to prý teď řešit nebudeme. A když už, tak jedině teplo planetární.

O adventu oprašujeme svou víru. Nevěřící člověk neexistuje. Věří každý. Věřit a předpokládat, to není totéž. Předpokládat je vlastností racia, věřit je vlastností ducha. Občas se obé chybně zaměňuje. Pokud víra některého člověka není opřena o věrouku, církev a duchovní strukturu, vzniká prázdná nika.

A tato nika bývá okamžitě zaplněna. Bývá zaplněna náhražkou (někdo by řekl naivní obdobou) na způsob víry v cokoli. Vírou takového člověka je tedy cokolismus. Cokolismus jako surogát víry. S tímhle termínem přišel někdy koncem 90. let jeden holandský vědec (a svého času snad i politik). A nemyslel to jako pochvalu. Cokolismus je výsledkem nouze, výsledkem poptávky po jakési alternativě víry.