Když mě volební štáb ing. Dolejše dva dny před zahájením druhého kola senátních voleb oslovil, zda bych jejich kandidátovi dala podporu, byla jsem velmi rozpačitá. Z veřejných debat, kterých se někteří z kandidátů za Prahu 8 v průběhu volební kampaně zúčastnili, mi sice bylo zřejmé, že mé názory nejsou v rozporu s těmi, které zastával ing. Dolejš, ale podpořit kandidáta politické strany, proti které jsem v době normalizace bojovala, se mi opravdu nechtělo. Když ale tvrdím, že volby do Senátu nejsou o stranách, ale o lidech, bylo by pokrytecké jednat v rozporu s vlastním názorem. Při cestě metrem do Kobylis, kde měla KSČM svůj volební stánek, jsem se ve vzpomínkách vrátila ke svému mládí, abych si připomněla, proti kterým aspektům normalizačního režimu jsem jako chartistka vystupovala. Zde je stručný výčet.

Proti popření demokracie. KSČ tvrdila, že komunistická (záměrně neříkám levicová, protože tehdejší režim praktikoval pouze některé levicové prvky) ideologie je ta jediná správná a ty ostatní jsou pro lidi hrozbou. Nedělají však dnes to samé pravicové strany, když označují levici za hrozbu a tvrdí že pouze pravicová ideologie je ta „správná“? Demokracie není o tom, zda-li je ta, či ona ideologie správná nebo špatná, ale o tom, že občané mohou SVOBODNĚ rozhodnout, kdo a jak jim bude vládnout.