Alespoň se ale otevřeně mluví o tom, proč. Vypovídají o tom nanejvýš kompetentní osoby, které do toho musely vidět, když ještě byly ve svých někdejších funkcích. A je jich stále víc, takže se to už nedá odbýt tvrzením, že jde o jednotlivce, kteří to dělají z nějaké osobní zášti. Už to je dobrá zpráva: systémová hradba strachu, věznící dlouhé roky policii i justici, se evidentně drolí.
V minulých letech odešla od policie řada elitních detektivů, znechucených tamními praktikami. S přímými zákazy nadřízených, že tohle či ono se má zamést pod koberec, se sice nesetkávali, což nepřekvapuje, protože nadřízení věděli, že by se tak vystavili možnosti trestního postihu. Ale například o odposlechu určitého telefonního čísla se jenom v průběhu povolování dozví u policie ještě dneska víc než tucet lidí. Takže odposlech je pak nezřídka už zbytečný. Anebo jsou detektivové náhle odveleni na jinou pozici, nasazeni na další případ, a jejich práci převezme někdo jiný.
Nejsnadněji se ovšem dá zabránit efektivnímu vyšetřování stupňující se administrativní zátěží vyšetřovatelů. Ti místo aby dělali to, za co jsou placeni, totiž vyšetřovali zločiny, pak týdny sedí a jen číslují stránky svých vyšetřovacích spisů, než se mohou pustit do sepisování jejich obsahu. Dřív to dělali asistenti a další administrativní síly, které ale dneska už u policie kvůli úsporám nejsou. Nejúčinnější nařízení, mařící práci detektivů, bylo ovšem to, které začalo platit za ministra vnitra Langra, a bylo v platnosti až do příchodu Petra Lessyho do funkce policejního prezidenta. Podle něj museli kriminalisté informovat o vývoji vyšetřování své nadřízené dřív, než státní zástupce.
Kdyby tohle nařízení platilo už v době, kdy Helena Káhnová a Tomáš Gregor z Odboru pro boj s organizovaným zločinem vyšetřovali kauzu Berdychova gangu, podle níž byl pak natočen úspěšný televizní seriál Expozitura, nejspíš by nikdy svůj případ nedotáhli až před soud. Tehdy, v roce 2006, byli totiž mezi 36 obžalovanými muži i dva vysocí důstojníci Odboru pro boj s organizovaným zločinem, kteří Berdychův gang de facto úkolovali a za jeho trestnými činy zametali stopy. Kdyby vývoj vyšetřování museli Helena a Tomáš tenkrát hlásit nadřízeným, lze si snadno představit, jak by to asi dopadlo.
Konkrétní příklad prezentoval nedávno v televizi bývalý vyšetřovatel Zdeněk Ondráček, který na začátku ledna 2010 učinil první záznam o vyšetřování v kauze Opencard. Podle jeho slov byl ale tento záznam obratem zrušen a k druhému zahájení trestního řízení došlo až na konci února. Když pak detektivové chtěli na začátku března 2010 na magistrátu zajistit počítače a elektronická data, byla policejní prohlídka o pár dnů odsunuta a – jak řekl Zdeněk Ondráček – pracovník IT magistrátu data den před jejich příchodem smazal. Tím pádem, jak to v televizi vysvětlil Václav Láska, rovněž bývalý vyšetřovatel hospodářské kriminality, zřejmě došlo i „k likvidaci elektronické komunikace, která by mohla sloužit jako důkaz k tomu, kdo o té trestní činnosti věděl, nebo kdo ji třeba z vyšších míst řídil, schvaloval, kryl“. Takže dohledat se teď na magistrátu nejspíš podaří jen malé ryby.
Dodat zbývá, že kontroverzní povinnost hlásit vývoj vyšetřování nadřízeným se oficiálně vysvětlovala úmyslem vedení pojistit se před odesláním kauz na státní zastupitelství, že je pro stíhání dost důkazů. Tohle posoudit je ovšem ve výlučné pravomoci státních zástupců. Nařízení bylo zavedeno za ministra vnitra Langra, kdy na prezidiu panovali Oldřich Martinů ve funkci policejního prezidenta a Jiří Houba jako náměstek.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
