Alespoň se ale otevřeně mluví o tom, proč. Vypovídají o tom nanejvýš kompetentní osoby, které do toho musely vidět, když ještě byly ve svých někdejších funkcích. A je jich stále víc, takže se to už nedá odbýt tvrzením, že jde o jednotlivce, kteří to dělají z nějaké osobní zášti. Už to je dobrá zpráva: systémová hradba strachu, věznící dlouhé roky policii i justici, se evidentně drolí.

V minulých letech odešla od policie řada elitních detektivů, znechucených tamními praktikami. S přímými zákazy nadřízených, že tohle či ono se má zamést pod koberec, se sice nesetkávali, což nepřekvapuje, protože nadřízení věděli, že by se tak vystavili možnosti trestního postihu. Ale například o odposlechu určitého telefonního čísla se jenom v průběhu povolování dozví u policie ještě dneska víc než tucet lidí. Takže odposlech je pak nezřídka už zbytečný. Anebo jsou detektivové náhle odveleni na jinou pozici, nasazeni na další případ, a jejich práci převezme někdo jiný.

Nejsnadněji se ovšem dá zabránit efektivnímu vyšetřování stupňující se administrativní zátěží vyšetřovatelů. Ti místo aby dělali to, za co jsou placeni, totiž vyšetřovali zločiny, pak týdny sedí a jen číslují stránky svých vyšetřovacích spisů, než se mohou pustit do sepisování jejich obsahu. Dřív to dělali asistenti a další administrativní síly, které ale dneska už u policie kvůli úsporám nejsou. Nejúčinnější nařízení, mařící práci detektivů, bylo ovšem to, které začalo platit za ministra vnitra Langra, a bylo v platnosti až do příchodu Petra Lessyho do funkce policejního prezidenta. Podle něj museli kriminalisté informovat o vývoji vyšetřování své nadřízené dřív, než státní zástupce.