Přiznám se, že patřím k té skupině esteticky náročných voličů, která před brutálně zkratkovitými plakáty dává přednost zevrubné a věcné argumentaci. Ale marná sláva, zákony reklamy, a to i té politické, jsou neúprosné. Viděno z tohoto úhlu, může být ČSSD spokojená. Jak se shodují marketingoví experti, úspěšná reklama je ta, o níž se mluví. Navíc také oceňují srozumitelnost sdělení, jehož podstata je v transakci podezřelé, neprůhledné, odehrávající se pouze mezi dvěma skupinami – pravicovými politiky a církevními hodnostáři.

Je však škoda, že na kontroverzním plakátu chybí jak náznak alternativního řešení, tak vytřeštěné oči jiné družiny politiků a podstatné skupiny voličů, včetně věřících, ale i duchovních. Různé průzkumy veřejného mínění říkají, že sedmdesát až devadesát procent občanů s tzv. církevními restitucemi nesouhlasí. V pravici tradičně fandících internetových anketách tentokrát zaznívá i schvalování billboardu, kde jedna ruka vyčnívá z modrého saka a druhá je ozdobena masivním prstenem.

Výhrady k navržené formě restitucí mají též řadoví kněží. Nejdetailněji je zformulovali husitská biskupa Jana Šilerová a evangelický farář Miloš Rejchrt. Je také příznačné, že k zákonu, který má narovnání vztahu států s církvemi upravit, mají nejednoznačný vztah senátoři Křesťanskodemokratické unie – Československé strany lidové, v jejichž klubu podle partajního předsedy Pavla Bělobrádka najdeme jen dva praktikující katolíky. Výhrady už veřejně sdělili Petr Šilar a Petr Pithart. Připusťme, že toto všechno je důležitější než jeden plakát, který části církevních špiček, ale i části veřejnosti připomíná komunistické agitky, jež však – a to je podstatný rozdíl – byly lidem předkládány bez možnosti svobodně nesouhlasit, protestovat a zastávat odlišný názor.