Marek Kyncl: Srpen 1968 a okupace, která trvá

19.07.2018 10:12

PSÁNO PRO PL: Výročí srpna 1968 je příležitostí pro to, abychom si nejen připomenuli, kdo a za jakých okolností vtrhl 21.srpna 1968 na naše území, ale i k tomu, že okupovanou zůstává část území bývalého Československa – Podkarpatská Rus. Stoleté výročí vzniku Československa i události Srpna 1968 nás zavazují k otevření této nevyřešené otázky. Má totiž společného jmenovatele – Ukrajinu.

Marek Kyncl: Srpen 1968 a okupace, která trvá
Foto: František Dostál
Popisek: Okupace Praha 1968
V letošním roce si Česká republika připomíná padesátileté výročí událostí srpna roku 1968, kdy vojska mezinárodní koalice v čele s SSSR (přibližně 170 000 vojáků), Polska (přibližně 40 000 vojáků), Maďarska (přibližně 12 500 vojáků), Bulharska (přibližně 2 150 vojáků) a Německé demokratické republiky (původní plán počítal s nasazením 15 000 vojáků, kteří z politických důvodů zůstali dislokování jako strategická rezerva za hranicemi ČSSR) překročily hranice ČSSR v rámci operace Dunaj, jejímž cílem byla politická stabilizace Československa v rámci Varšavské smlouvy a následné strategické rozmístění vojsk na našem území.
 
Ačkoliv se jedná o poměrně nedávnou historii a dodnes v dostatečném počtu žijí pamětníci těchto událostí, jsou události roku 1968 předmětem široké dezinterpretace a záměrného nepochopení. Historie roku 1968 je vykládána jako ruská okupace Československa a tento výklad slouží k zatěžování současných mezistátních vztahů České republiky a Ruské federace. Skutečnost je jiná. Události roku 1968 nás i Rusko staví do pozice obětí ukrajinského expansionismu, který v historii nanesl škody jak Čechům a Slovákům, tak i Rusům. Sovětský svaz je totiž zcela v rozporu s historickými fakty vydáván za synonymum Ruska a tento vědomý hromadně šířený omyl má pro současnost zdrcující důsledky. Přitom za existence SSSR přišlo Rusko o Krym a další historická území a Československo o Podkarpatskou Rus. Beneficientem byla v prvém i ve druhém případě Ukrajina.
 
SSSR byl založen 29.prosince 1922 jako soustátí Běloruska, Ruska, Ukrajiny a Zakavkazské federace (Azerbajdžán, Arménie, Gruzie). Nehledě na obrovské teritorium, které toto soustátí zaujímalo, se jeho ekonomická a společenská aktivita soustřeďovala především v západní části a směrem na východ klesala. Proto byl v historii SSSR klíčový ukrajinský element, jež nejprve vyvažoval ostatní tři a po smrti Stalina začal zcela dominovat. Po roce 1953 se do čela SSSR totiž dostala skupina ukrajinských komunistů v čele s N. S. Chruščevem, jež si svůj vliv udržela až do rozpadu SSSR v roce 1992. Období ukrajinské epochy (1953-1992) se shoduje s obdobím hlavní kulturní a mocenské expanze SSSR. V roce 1956 byla potlačena kontrarevoluce v Maďarsku, v roce 1962 se svět ocitl na hranici války v důsledku Karibské krize. V roce 1968 vstoupila vojska SSSR a spojenců do Československa a v roce 1979 začala sovětská vojenská kampaň v Afganistánu.
 
V roce 1968 byla nejvyšším orgánem SSSR Politická kancelář (tzv. politbyro), jež je možné přirovnat např. k Evropské komisi, s tím rozdílem, že pravomoci Polytbyra byly poněkud širší. Polytbyro mělo 11 členů, z toho předseda (Brežněv L.I.) a čtyři další členové (Podgovornyj N. V., Poljanskyj S.D., Kyrlijenko A. P. a Šelest P.E.) byli Ukrajinci, další čtyři členové (Suslov M. A., Kosygin A. N., Voronov G. I., Šelepin A. N.) byli Rusové, Mazurov K. T. byl Bělorus a Pelsche A. J byl Litevec. V této politické konstelaci byla provedena shora uvedená operace Dunaj, jejímž vrchním velitelem byl jmenován ukrajinský důstojník, generál Vasilij Margelov.
 
V kontextu těchto faktů je nepopiratelná historická odpovědnost Ukrajiny za srpnové události. Proč tato otázka není nastolována v bilaterálních Ukrajinsko – Českých vztazích, je nepochopitelné. Nejde totiž zdaleka pouze o historii.
 
Připomeňme si, že soudobá Ukrajina vznikla na základech Ukrajinského hejtmanství 19.března 1919 jako Ukrajinská socialistická sovětská republika. Po dobu svého trvání (od roku 1919 do současnosti) dosáhla Ukrajina významných územních zisků na úkor všech svých sousedů. Na úkor Polska byla získána Lvovská oblast, na úkor Rumunska Besarabie, Severní Bukovina a Gerc, na úkor Ruska Krym a na úkor Československa Podkarpatská Rus. Poté, co v roce 1991 zanikl Sovětský Svaz a vznikla samostatná Ukrajina, zůstaly sporné územní zisky Ukrajiny neřešené.
 
Podkarpatská Rus (Karpatská Ukrajina), která byla do první světové války součástí Rakouska-Uherska se po roce 1918 stala územím Československa. V období první republiky došlo ze strany Československého státu k masivnímu rozvoji a investicím do této oblasti, jež po dobu dvacetileté existence naší první republiky zažívala neobvyklý rozvoj. Podkarpatská Rus se formálně oddělila od Československa v roce 1938 v důsledku fašistického puče Augistina Volišina, který následoval po Mnichovské smlouvě. Po roce 1945 byla tato oblast namísto vrácení do lůna Československa anektována Ukrajinou.
 
Padesátileté výročí srpnové okupace a stoleté výročí vzniku Československa bychom měli spojit s dodnes nevyřešenou otázkou – kdy a jak vrátí Ukrajina Podkarpatskou Rus. Namísto neplodného a nekonstruktivnímu trávení vztahů s Ruskem bychom měli zahájit konstruktivní diskuzi s Ukrajinou, jejímž předmětem bude vyrovnání se s minulostí a náprava historických křivd. Jakkoliv byla totiž srpnová okupace pro naši státnost ponižující a nespravedlivá, z dnešního pohledu se jedná o uzavřenou historii. Vzhledem k měřítkům operace a množství raněných je zřejmé, že spojenecké armády měly jasný rozkaz jakýmkoliv obětem ze strany našeho obyvatelstva předejít a tento rozkaz byl úspěšně aplikován. Stopy po kulkách na fasádě Národního muzea mohly už dávno zmizet, rozbitá okna byla zasklena. O to více je však zapotřebí hledět do budoucnosti. Navrácení Podkarpatské Rusi České republice, jakožto nástupnickému státu Československa je otázkou, kterou se česká diplomacie v rámci našich bilaterálních vztahů měla již dávno zabývat. Česká republika není přitom ve vyjednávací pozici vůbec bez argumentů. Nejde samozřejmě o to vyhlásit Ukrajině válku. Ekonomické nástroje mohou být dostatečné jak k pozitivní, tak i k negativní motivaci Ukrajiny, aby sporná území vrátila. Česká republika dnes pomáhá hroutícímu se Ukrajinskému hospodářství zaměstnáváním stovek tisíc ukrajinských občanů, kteří svými výplatami pomáhají uživit méně šťastné příbuzné, jež zůstali ve své domovině. Náš stát poskytl Ukrajině téměř bezvýhradnou podporu v jejím sporu s Ruskou federací ohledně Krymu, ačkoliv se nás tato otázka nejenže netýká. Udělali jsme to  v rámci solidarity s našimi spojenci a jejich geopolitickými zájmy.
 
Proto by nám (v rámci reciprocity) naši klíčoví spojenci měli k navrácení našeho historického území pomoci. Jedná se zejména o Německo, které nese nepochybnou spoluvinu na rozpadu první a druhé Československé republiky a našeho spojence nejvýznamnějšího – totiž USA, které disponují na Ukrajině velkým formálním i neformálním vlivem. O jejich pomoc můžeme poprosit výměnou za naši podporu při protiruských sankcích, čímž bychom, alespoň částečně kompenzovali škodu, jež nám sankcemi vzniká.
 
Ukrajina je potenciálně výbušnou oblastí. Vzhledem k tomu, že se tento stát nachází na území několika kulturních zlomů, jedná se o oblast, která bude vždy politicky velmi nestabilní. Bují zde fašizmus, extrémní nacionalismus, antisemitismus, a hlavně bezbřehá korupce a extrémní míra kriminality. Řešení otázky Podkarpatské Rusi by mohlo být prvním z mnoha kroků ke stabilizaci Ukrajiny a zároveň příležitostí ke znovuobnovení České republiky v jejích původních hranicích a k dalšímu rozvoji Evropské Unie. Jedná se o to, aby obyvatelé Podkarpatské Rusi nemuseli jezdit jako levná pracovní síla do zahraničí, ale mohli rozvíjet svá města a vesnice stejně, jako to můžeme dělat my. Jedná o pokračování odkazu T.G. Masaryka.
 
Rok 2018 představuje výročí, kdy si připomínáme století vzniku Československa, osmdesát let od mnichovské dohody, sedmdesát let od roku 1948, kdy v Československu došlo k habilitaci komunistického systému a půlstoletí od událostí roku 1968. Každá z těchto událostí představovala pro naší zemi těžké období. Společným jmenovatelem všech zmíněných událostí však byl boj za svobodu a státnost a vzepětí národní hrdosti, které se nám jindy tolik nedostávalo. Národní hrdosti lidí, kteří v roce 1918 slavili vznik samostatného Československa, v roce 1938 zatínali pěsti poté, co se Československá armáda stahovala z pohraničních oblastí, jež bez boje předávala hitlerovskému Německu, v roce 1968 se zlostí hleděli na projíždějící tanky a vojenskou techniku cizích států a v roce 2008 organizovali mohutné protesty proti umístění základny armády USA na našem území. Budiž tedy rok 2018 významný tím, že se vrátíme k odkazu našich předků a zahájíme proces osvobození našich bývalých spoluobčanů z cizí nadvlády a znovuobnovení Masarykovské republiky v jejích původních hranicích.
 
Kdo je Marek Kyncl? Doktor práv (Právnická fakulta UK v Praze), který v České republice do roku 2006 působil jako advokát. Od roku 2007 žije v Rusku, kam přijel za prací (tehdy generální ředitel akciové společnosti Port Perm). Od roku 2014 se věnuje podnikání, zabývá se obchodní činností a poradenstvím. Je členem organizace „Podnikatelské Rusko“, bez politické příslušnosti. Má ruskou ženu „a společně máme dvě děti, které jsou hrdé na obě své vlasti: Čechy a Rusko“
 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…