Přejdeme tento počin mávnutím ruky, že v demokratické společnosti je něco podobného normální?
Pokud ano, tak podle mého naopak na demokratické principy rezignujeme. Každý máme právo svobodně se rozhodnout, jaký druh kultury je naší parketou. Jiní mohou přijít s kritikou a s tím, proč jim se to či ono nelíbí. Co by se ale tolerovat nemělo, aby se vytvářely „uličky hanby“, a aby lidem bylo vštěpováno, co si smějí myslit, a co nikoli. Co se jim má líbit, a čím mají pohrdat.
Pokud budeme podobné excesy vnímat jako normu, zaděláváme si na značný problém. Podobné snahy totiž mohou vést k jedinému cíli – k přetlaku a následnému výbuchu ve společnosti.
Jako rudý hadr na býka může na řadu lidí působit Tomáš Peszyński, který by vystupování Alexandrovců nejraději zakázal – a který dle vlastních slov považuje truchlení nad smrtí části souboru při letecké katastrofě za odporné: „Svou činností napomáhají k uskutečňování zločinů svých chlebodárců a oslavují je. Proto nemám pochopení ani k truchlení nad souborem jako institucí. Naopak, přijde mi to odporné.“ (Viz).
Samozřejmě právě i od tohoto pána bude zaznívat jako kolovrátek, že jediný, kdo rozděluje naši společnost, je prezident Zeman.
Přitom jaksi stranou zůstane, nakolik naši společnost rozděluje selhávání médií, co se týče sklouzávání k propagandě a jednostrannému pohledu na řadu událostí (nemluvě o tom, co média zamlčují). Dozvíme se například, kde M. Zeman zakopl či o čem si zavtipkoval – ale už se k nám nedostane obsah toho, o čem jednal s naprosto vážnou tváří.
Pokud chce někdo naši společnost radikalizovat a hloubit v ní nepřekonatelné příkopy, nemůže si počínat lépe než např. skupina Ztohoven, která zcizila a zničila standartu (Více viz).
Má-li někdo obavu ze „zhnědnutí společnosti“, měl by v prvé řady pojmenovat živiny a půdu, v níž něco takového může klíčit – a proč. V žádném případě ale nelze proti onomu hnědnutí bojovat používáním paušalizací, arogantních vulgarit a škatulek. Všechny tyto vyjmenované nástroje potom totiž slouží jako katalyzátor. Nikoho nepřesvědčíte tím, když mu vzkážete: 1) Když podporuješ to a to, jsi fašista. 2) Toho a toho prostě volit nesmíš, nechceš-li, abychom ti přišili nelichotivou nálepku. 3) Jestli si myslíš to a to, jsi outsider.
Není to zase tak dlouho, kdy byla část občanů označována za „socky“, pokud nemají to či ono. Jiná část populace je zase nálepkována jako prokremelští agenti – jen proto, že tito lidé mají (často i na základě faktů) jiný náhled na konflikt na Ukrajině.
S nálepkou nelze argumentovat. Ta pouze vyvolává střet a rozpor – a vztek. Pomocí etiket se žádná společnost nemůže uzdravit. Jen ji tak můžeme více rozeštvat.
Kdo chce skutečně bojovat proti hnědnutí společnosti, měl by se současně vymezit vůči všem nálepkám.
Když se manipulace vydávají za fakta…
Jestliže chceme v této souvislosti zmínit text, který hrubě čtenáři manipuluje a místo faktů nabízí toliko žlučovitou dojmologii plnou nepravd a zkratek, nenajdeme lepší ukázku než text K. Dolejšího (Demokracie nájemných vrahů?). Ten mj. píše: „Jak lépe totiž dát najevo, že v této zemi už neplatí naprosto žádná civilizační pravidla, že všechno je jen otázkou zvrácené zlovůle nemocného starce na Hradě? Propustit z vězení nájemného vraha, to znamená vysoce symbolický čin.
Signalizuje, že se Česká republika mění ze společenství řádných občanů v jeden veliký Kmotrostán, který sice přivede živnostníka na mizinu za banální chybu v daňovém tiskopise – ale zabijáky velkomyslně pouští na svobodu“ (Viz).
Jen v této pasáži najdeme několik manipulací, paušalizací a dehonestací:
K. Dolejší označuje počínání M. Zemana za „zvrácenou zlovůli“. Jak by mu odpověděl V. Havel, který určitě pro pana Dolejšího zvrácenou zlovůli nesymbolizuje, udělení milosti je aktem svědomí hlavy státu. V. Havel se svého času hájil slovy: „Považuji dokonce za chybu, že jsem o milostech začal informovat na internetu a snažil se ke každé dávat vysvětlení – jde o věc naprosto individuálního svědomí, která v podstatě nesnese diskusi" (Viz). K. Dolejší bere za fakt, že J. Kajínek je nájemným vrahem. Pravda je ale taková, že možná je, a možná také není. Tyto pochybnosti ale novinář Dolejší vůbec nepřipouští. Pro něho neexistují. Což je v příkrém rozporu s prací novináře. K. Dolejší zobecňuje, jako by M. Zeman propustil již celou bandu hrdlořezů. Zatím přitom udělil toliko svou 8. milost (a touto milostí, na rozdíl od V. Havla, nepomohl nikomu vyhnout se udělenému trestu).
K. Dolejší se nechal unést osobní averzí vůči M. Zemanovi, která tak poškozuje celou jeho stať:
1) M. Zemana nazývá „přehodnotitelem všech hodnot". Jaké hodnoty M. Zeman podle pana Dolejšího porušuje a znevažuje? Že se nepřidává ke křiklounům, kteří by nejraději napadli Rusa již zítra ráno?
2) Předhazuje M. Zemanovi, že údajně stále lže a porušuje Ústavu. Jistě, článek „Hitler je gentleman“ sice objeven nebyl, ale sám soud dospěl k závěru, že vyšly Peroutkovy články, které svým zaměřením protižidovské byly a nedemokratickému režimu fandily (Viz a zde).
3) Zcela bagatelizuje úsilí M. Zemana na zlepšení česko-čínských ekonomických vazeb. Teprve čas ukáže, nakolik tato Zemanova snaha byla (ne)úspěšná.
4) Zmiňuje vystoupení M. Zemana po boku M. Konvičky – už ale nedodává, že později se od M. Konvičky tvrdě distancoval, když prohlásil, že se „ukázal jako magor“ (Viz). A že rok před Zemanovým projevem po boku M. Konvičky vrhal zběsilý dav na prezidenta Zemana – ale i tehdejšího německého prezidenta, vejce. A že akademická obec tomu tleskala.
5) Snaží se vzbudit dojem, že během tzv. vládní krize postupovala hlava státu protiústavně. Zcela tak odhlíží od chování premiéra a také od odlišných právních rozborů – viz stanovisko pana Lisseho: „Z výše uvedeného tak plyne závěr, že prezident republiky postupoval ústavně konformně, pokud odmítl přijmout demisi vlády podanou za výše uvedených podmínek předsedou vlády. Je totiž zřejmé, že podle Ústavy je předseda vlády oprávněn podat demisi za vládu jako celek nikoliv jen na základě svého rozhodnutí či jiného (byť sebesofistikovanějšího) uvážení, ale že je tak oprávněn učinit jen v situacích, které Ústava explicitně předvídá. Mezi takové situace však ta, která před několika dny nastala, nepatří“ (Viz).
Co skutečně ohrožuje naši demokracii?
Vidíme tedy, že K. Dolejší se objektivní novinářské práci zcela zpronevěřuje (a nikoli poprvé). Není samozřejmě sám. M. Zeman je dehonestován médii takřka kontinuálně. Nejubožejším příkladem jsou ti, kteří se strefují do jeho pohybových handicapů.
Každý občan by měl na média apelovat, aby si nechala pro sebe domněnky, zášť či nevyřízené účty. Že jediné, co po nich požaduje, je informovanost – a ne šíření nesmyslů. A že chceme-li v souvislosti s Českou republikou mluvit o demokracii, měla by být demokratickou i pro člověka odsouzeného na doživotí za dvě nájemné vraždy, který se celou dobu dožaduje obnovy svého procesu.
Uličky hanby nás určitě k ničemu lepšímu neposunou.
Ulička hanby
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
_profil_top.jpg)
