Přejdeme tento počin mávnutím ruky, že v demokratické společnosti je něco podobného normální?

Pokud ano, tak podle mého naopak na demokratické principy rezignujeme. Každý máme právo svobodně se rozhodnout, jaký druh kultury je naší parketou. Jiní mohou přijít s kritikou a s tím, proč jim se to či ono nelíbí. Co by se ale tolerovat nemělo, aby se vytvářely „uličky hanby“, a aby lidem bylo vštěpováno, co si smějí myslit, a co nikoli. Co se jim má líbit, a čím mají pohrdat.

 Pokud budeme podobné excesy vnímat jako normu, zaděláváme si na značný problém. Podobné snahy totiž mohou vést k jedinému cíli – k přetlaku a následnému výbuchu ve společnosti.

Jako rudý hadr na býka může na řadu lidí působit Tomáš Peszyński, který by vystupování Alexandrovců nejraději zakázal – a který dle vlastních slov považuje truchlení nad smrtí části souboru při letecké katastrofě za odporné: „Svou činností napomáhají k uskutečňování zločinů svých chlebodárců a oslavují je. Proto nemám pochopení ani k truchlení nad souborem jako institucí. Naopak, přijde mi to odporné.“ (Viz).

Samozřejmě právě i od tohoto pána bude zaznívat jako kolovrátek, že jediný, kdo rozděluje naši společnost, je prezident Zeman.