Přesto – pokud jsou takováto témata vygradována jako zásadní a mohou sloužit jako nástroj, který se určité skupině bude hodit k jejím politickým a mocenským cílům (proč máme kupříkladu na Staroměstském náměstí kyjevský Majdan?), je potřeba se v nich patlat – no jako – v blátě.

Velmi nelichotivou vizitkou naší společnosti je, že ji nechává klidnou, pokud vrcholný politik zpochybňuje (zcela bez důkazů) práci policie, napadá státního zástupce (nemluvě o tom, když na státního zástupce vedou hon média), pokud vrcholný politik zpochybňuje platnost Benešových dekretů či bez uzardění vyjadřuje podporu lidem, kteří se otevřeně hlásí k fašismu a k Banderovi jako „spasiteli“ (jako by zrůdnosti banderovců nebyly dostatečně zdokumentovány).

Zato ji uvede do varu, že si někdo převezme ocenění v mikině nebo že prezident republiky použije sprostá slova (z toho ani jedno samoúčelně, tedy jako sprosťárnu pro sprosťárnu).

Osobně se dlouhodobě vyjadřuji proti všem formám vulgarizace naší politické scény, a tak nemohu schvalovat, aby sprostá slova sloužila jako součást prezidentských projevů, třebaže jednou se jednalo o překlad anglického termínu, jednou šlo o odkaz na slova přímo knížecí a jednou o expresivní pojmenování formy jednoho zákona, s nímž prezident v podobě, jak je navržen, nesouhlasí po stránce obsahové ani formální. V parafrázi na jednu reklamu by člověk řekl: „Stačilo říct, že Vám nechutná“. Že je ten zákon nestravitelný – a proč je nestravitelný.

Docela by se zde hodila prezidentova slova, která použil na adresu oceněného umělce: „Myslel jsem si, že Robert (Sedláček) zřejmě trpí nějakým traumatem nebo komplexem, který ho nutí zviditelnit se za každou cenu. Myslím, že teď to schytává a zaslouží si to."