Na české politické scéně stále trvá jistá kocovina ze svévolného rozhodnutí prezidenta Pavla porušit dosavadní ústavní tradici a nejmenovat premiérem navrženého kandidáta Motoristů sobě Filipa Turka do funkce ministra životního prostředí. V názorech na tento krok převládá, jak už to u nás notoricky bývá, účelovost vycházející z politických zájmů.
Několik bývalých právních a politických celebrit se již na toto téma stačilo veřejně znemožnit, když v Pavlově případě totálně popřely a otočily svá negativní stanoviska, která rozhodně hlásaly v éře prezidenta Zemana.
Premiér i Motoristé odmítají svěřit rozhodnutí o oprávněnosti Pavlova kroku a tudíž o výkladu naší ústavy v této její části Ústavnímu soudu, obávajíce se otevřené účelovosti jeho případného rozhodnutí, vzhledem k tomu, že toto těleso bylo nedávno prezidentem zásadně obměněno a je složeno z lidí jemu názorově konvenujících.
Bude Martin Kupka lepším předsedou ODS než Petr Fiala?Anketa
Vládní činitelé za tento názor sklidili v médiích ostrou kritiku, ale Ústavní soud v minulosti již mnoha kroky, jako bylo například zrušení parlamentních voleb, účelová změna volebního zákona či rozhodnutí o platech soudců atd., prokázal, že mu krátkozraká účelovost v rozhodování vůbec není cizí a že je v pravdě orgánem lidským, politickým a chybujícím, stejně jako instituce jiné. Obavy ze snahy novým výkladem ústavy zásadně posílit pravomoci prezidenta republiky na úkor vlády a parlamentu jsou proto zcela na místě, nota bene když prezident Pavel sám po svěření kauzy Ústavnímu soudu volá.
Přitom výklad lakonické dikce ústavy, že premiér sestavující vládu kandidáty na ministry navrhuje a prezident je jmenuje, nevyžaduje žádné dlouhé odborné disputace a může být zcela jasný. Smyslem této pasáže ústavy přece nepochybně je, aby po všeobecných volbách byla pokud možno jasným a rychlým způsobem zformována vláda, která je schopna získat většinovou podporu v Poslanecké sněmovně a země tak měla v krátké době vládu s demokratickým mandátem spravující odpovědně věci veřejné. Takový byl nepochybně úmysl a zájem ústavodárce a v tomto duchu je potřeba k výkladu Ústavy přistupovat.
Z tohoto pohledu tedy platí, že jednání, které naplnění výše popsaného záměru ústavodárce komplikuje a narušuje, je v rozporu s duchem Ústavy a mělo by být při teoretickém výkladu jejích ustanovení i v politické praxi odmítnuto. Proto se také již zavedla ústavní tradice, že prezident nemá pravomoc svévolně vetovat či schvalovat premiérské nominace na ministry. Jinak by byl do mechanismu sestavování vlád vložen zcela nesystémový, nepředvídatelný krok, umožňující jednomu ústavnímu činiteli zcela neodpovědně a svévolně paralyzovat demokratický systém. V případě přímo voleného prezidenta bez jakékoliv vazby na Parlament to platí absolutně. Prezident může vznášet v průběhu politických jednání o sestavení vlády vůči kandidátům námitky a žádat premiéra o změny, ale pokud návrh na jmenování jako ústavní krok obdrží, nemá jinou možnost, než mu vyhovět. Odpovědnost za tento krok má premiér a nakonec Poslanecká sněmovna, jíž je vláda odpovědna.
V této věci lze tedy s plnou vážností říci, že prezident Pavel svou první vážnou politickou zkoušku při sestavování vlády nezvládl, vykročil z rámce ústavních tradic a v rozporu s jejím duchem vytvořil neodpovědně nebezpečný a otevřený politický problém a do budoucna hrozivý precedens, který bude otravovat politickou atmosféru v naší zemi ještě dlouhou dobu.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
