Události někdy běží rychleji, než by jeden čekal. Před jedním dnem jsem si zavěštil, že AKK se během roka až dvou ocitne na politickém hřbitově, na kterém odpočívají různí bývalí parťáci a potenciální konkurenti kancléřky Merkelové. A ono se to nestalo za rok, ale za dvanáct hodin (ZDE).

AKK je mi trochu líto, měl jsem ji radši než Merkelovou (pravda, to není moc vysoká laťka). Projevovala na rozdíl od Mutti smysl pro humor (ZDE), jakož i osobní odvahu a schopnost vnímat realitu. Nakonec i to její rozhodnutí odstoupit, když se čím dál obtížnější situace stala definitivně neúnosnou, je mnohem charakterově pevnější než cokoliv, co ve srovnatelných krizích předvedla právě Merkelová, houževnatě se držící každého kousíčku moci.

Situace se stala neúnosnou tím, že Merkelová ještě z Jižní Afriky pronesla tvrdá a rozhodná slova k vnitrostranickým poměrům CDU: co se nesmí, co je neodpustitelné a co jak bude (ZDE). Tím totiž dala zároveň Němcům i zbytku světa jasně najevo, že moc ve straně fakticky stále drží ona, a ne nějaká AKK. A to i přesto, že jako kancléřka bez souběžné předsednické funkce by vlastně měla uznávat skutečnost, že za řízení CDU už od konce roku 2018 nese zodpovědnost její kolegyně. To bylo úplně klasické „namydlení schodů“. Nebyla to určitě jediná věc, která AKK postrčila k rozhodnutí vzdát se, ale podle mého názoru ta poslední a rozhodující.

Tím je tedy současný pokus o dvojkolejné vedení CDU u konce.