Martin Koller: Nebylo všechno tak trochu jinak?

Především lze sotva souhlasit s aktuálně preferovaným názorem, že se jednalo o nejhorší období českých (československých) dějin. Tím bylo jednoznačně rozbití Československa, vyhánění Čechů z okolních zemí a následná okupace nacistickým Německem od roku 1939. Výsledkem bylo více než 340 000 mrtvých, převážně Izraelců a civilistů, kteří zahynuli hlavně v koncentračních táborech a jinou formou teroru. Z celkového počtu bylo dále 8 500 lidí popraveno a 12 800 padlo na všech frontách. Výše hospodářských škod dosáhla 307, 5 miliard tehdejších korun. Výsledek bojových operací a nezájem západních spojenců vedl roku 1945 k obsazení převážné části republiky rudou armádou s následným převzetím moci reprezentanty zájmů Moskvy v roce 1948. Jako druhé nejhorší tragické období lze označit vývoj po bitvě na Bílé hoře roku 1620. Tehdy emigrovala velká část české národní reprezentace, a historické české území ztratilo samostatnost na téměř 300 let. Země byla ekonomicky poničena a vylidněna dlouhou válkou a následovala nevybíravá protireformace a germanizace pomocí dosazené zahraniční šlechty. Počet obyvatel se snížil ze 4 na 3 miliony. Návrat k původnímu stavu trval 100 let. Současné snahy o prezentaci Rakouska, později Rakousko-Uherska jako ideální země, za niž s nadšením bojovali čeští vojáci je popřením odboje vedeného T. G. Masarykem a mnohými jinými vlastenci a urážkou domácích odbojářů a legionářů, kteří položili životy za vznik samostatného československého státu v říjnu 1918. Výsledkem první světové války, kterou vyvolal německý a rakouský imperialismus bylo podle Českého statistického úřadu přibližně 300 000 padlých (podle jiných zdrojů pouze 138 000) a celková demografická ztráta 910 000 obyvatel. K tomu obrovské hospodářské škody, které zdědilo i Československo. Za další tragické období lze označit padesátá léta. Bezhlavé plnění ideologických i ekonomických příkazů z Moskvy, politické čistky, boj o moc v rámci KSČ a vesměs nesmyslný teror vůči často vykonstruovaným nepřátelům vedly k politicky motivovaným popravám (237) a dále k pronásledování, věznění (22 000) obyvatel Československa. Podle různých zdrojů emigrovalo 140 000 až 250 000 lidí. Několik set lidí a rovněž pohraničníků zemřelo při pokusech i ilegální přechody hranic. Společenský rozvrat vedl i k ekonomickým problémům, které však mnohdy byly ještě pokračováním dopadů války. Ve srovnání s uvedenými obdobími jsou rok 1968 a následná normalizace z hlediska dopadů na obyvatele Československa výrazně slabší.

Ve vyšším zájmu

Rok 1968 je v současné historii prezentován jako úžasné demokratické vzepjetí skvělého českého národa pod vedením nadšených demokratů. Je zde však řada nelogických momentů. Především nelze přehlédnout, že taková hnutí jaké probíhalo v Československu od roku 1967, dokázali sovětští soudruzi a jejich domácí spolupracovníci rychle a efektivně zlikvidovat pomocí ozbrojených sil. Dokladem jsou bývalá NDR, Maďarsko i Polsko. Jenže v případě Československa se sovětské vedení kupodivu politického převratu moc neobávalo. Svědčí o tom neuvěřitelná Brežněvova slova: „éto vaše dělo“ (to je vaše věc). Soudruzi z Moskvy měli totiž jiné zájmy. Potřebovali v rámci globálního geopolitického střetu studené války dostat do Československa svoji armádu. Ale předseda vlády a první tajemník ÚV KSČ, jinak kovaný komunista Antonín Novotný se něčemu takovému vytrvale bránil. Problém byl v tom, že Novotný a lidé kolem něj se nevyznačovali nějakým zrádcovstvím z hlediska komunistických ideí, natož prozápadním myšlením. Pouze částečně povolili ideologický tlak a pomalu odstraňovali následky teroru z padesátých let. Zároveň rostla i životní úroveň většiny obyvatel. Nebylo tedy možné zasáhnout silou jako v jiných spojeneckých zemích. A zde přichází na řadu konspirační teorie. Ty jsou obvykle halasně odmítány, zvláště těmi jež by připravily o politický vejměnek, ale v mnoha případech se za čas ukáže jejich pravdivost.

Hrdinové pražského jara

Vývoj od roku 1967 do poloviny roku 1969 lze označit různě. Jednou z možností je špičková operace sovětských tajných služeb. Těm se podařilo nastartovat mediální reformní kampaň a vyvolat puč v ÚV KSČ. Oficiálním vůdcem se stal dosud nepříliš známý stranický funkcionář a člen ÚV KSČ Alexandr Dubček. Jednalo se o přesvědčeného komunistu, jehož rodiče pomáhali v rámci mezinárodní pomoci INTERHELPO budovat sovětský průmysl. V období 1925 až 1938 tam s nimi byl i Sáša, který později v padesátých letech studoval v Moskvě. To, že většina zahraničních absolventů, zvláště specializovaných vojenských a politických škol v SSSR měla blízko ke KGB, případně GRU je notoricky známé, jen se o tom od roku 1990 moc nemluví. Dalším z hrdinů byl další nepříliš známý, zato rovněž přesvědčený komunista Josef Smrkovský. Ten v květnu roku 1945 bránil spolupráci s Vlasovci v boji proti Němcům v Praze. Přitom tato poněkud kuriózní vojenská pomoc zásadním způsobem pomohla povstalcům na barikádách a zachránila mnoho lidských životů. Byla však proti duchu osvobození Rudou armádou. Tragickou postavou byl penzionovaný generál Ludvík Svoboda, legionář, odbojář z doby druhé světové války, ale také člen KSČ, podle nepotvrzených názorů některých historiků rovněž agent sovětské GPU, dále ministr obrany do roku 1950. Nejméně výraznou osobou byl Oldřich Černík, člen ÚV KSČ od roku 1958, několikanásobný ministr a předseda Státní plánovací komise. Krátce byl členem normalizační vlády Gustáva Husáka a poté náměstkem v jednom výzkumném ústavu.

Výsledkem takzvaného obrodného procesu pražského jara 1968 bylo sesazení Antonína Novotného a oživení nadějí na lepší budoucnost v rámci národa. Faktem však je, že nikdo z politiků, tím méně Dubček nesměřoval ke změně politického zřízení. Ale protikomunistické tendence ve společnosti kupodivu nikdo nepotlačoval! Lze říci, že politická reprezentace vývoj podporovala, jako by se neobávala zásahu zvenčí. V této době však se většinou veřejně odhalili všichni, kteří nesouhlasili s režimem, včetně členů KSČ. To umožnilo velmi efektivní následné čistky a upevnění režimu. Po několikerých jednáních československých představitelů s reprezentací států Varšavské smlouvy nakonec došlo k vojenskému obsazení Československa. Důvodem byl vnitropolitický vývoj, který vytvořil politický předpoklad či spíše záminku ke skupinovému zásahu států Varšavské smlouvy. Úkol umístění vojsk sovětské armády v ČSSR byl splněn. V důsledku invaze zahynulo 108 lidí, většinou při nehodách a 70 000 až 140 000 emigrovalo podle různých zdrojů do zahraničí. Vtip je v tom, že v rámci rozsáhlé emigrace období 1968 a 1969 se pravděpodobně sovětským a československým tajným službám podařilo provést masový výsadek agentů do celého světa. Někteří se vrátili jako „demokraté“ po roce 1989. Jiní do roku 1989 spolupracovali se státem kontrolovaným i nekontrolovaným disentem a další změnili prapor. Řada z nich pravděpodobně pracovala pro více stran. Konec konců, v nejvyšších vrstvách české společnosti dodnes není zcela jasné, kdo byl a kdo je kdo a komu vlastně slouží již od roku 1939.

Výše uvedení hrdinové podepsali v Moskvě takzvané Moskevské protokoly, které umožnily umístění sovětských vojsk (včetně jaderných zbraní) na našem území. Jediný kdo odmítl podepsat, byl František Kriegel. Statečný komunista izraelského původu, který bojoval proti fašismu ve Španělsku a v Číně. Zato generál Svoboda se v Moskvě proslavil málo známým výrokem o tom, že sere na národ. Zvláštní už je sám fakt, že politicky nevýrazný Svoboda byl zvolen prezidentem místo oblíbeného a podstatně progresivnějšího Čestmíra Císaře, který zmizel v mediálním tichu. Čtveřice, která podepsala okupaci, se vrátila domů a dodnes je oslavována jako vzor hrdinství. O doktoru Kriegelovi se toho moc neví a vlastně zůstává dodnes v jakési nemilosti.

Kolem roku 1968 evidentně vyvstává několik otázek. Tak trochu kolidují s oficiální historií a provokují k zamyšlení. Byl to rok masového národního hrdinství nebo nejlepší operace sovětských tajných služeb? Kdo vlastně byli hrdinové roku 1968? Leccos bude pravděpodobně jasnější až (pokud) ruská FSB zveřejní úplné seznamy agentů StB, nedej bože, českých agentů KGB. V takovém případě bychom pravděpodobně zase museli přepisovat historii, včetně té současné.