Především lze sotva souhlasit s aktuálně preferovaným názorem, že se jednalo o nejhorší období českých (československých) dějin. Tím bylo jednoznačně rozbití Československa, vyhánění Čechů z okolních zemí a následná okupace nacistickým Německem od roku 1939. Výsledkem bylo více než 340 000 mrtvých, převážně Izraelců a civilistů, kteří zahynuli hlavně v koncentračních táborech a jinou formou teroru. Z celkového počtu bylo dále 8 500 lidí popraveno a 12 800 padlo na všech frontách. Výše hospodářských škod dosáhla 307, 5 miliard tehdejších korun. Výsledek bojových operací a nezájem západních spojenců vedl roku 1945 k obsazení převážné části republiky rudou armádou s následným převzetím moci reprezentanty zájmů Moskvy v roce 1948. Jako druhé nejhorší tragické období lze označit vývoj po bitvě na Bílé hoře roku 1620. Tehdy emigrovala velká část české národní reprezentace, a historické české území ztratilo samostatnost na téměř 300 let. Země byla ekonomicky poničena a vylidněna dlouhou válkou a následovala nevybíravá protireformace a germanizace pomocí dosazené zahraniční šlechty. Počet obyvatel se snížil ze 4 na 3 miliony. Návrat k původnímu stavu trval 100 let. Současné snahy o prezentaci Rakouska, později Rakousko-Uherska jako ideální země, za niž s nadšením bojovali čeští vojáci je popřením odboje vedeného T. G. Masarykem a mnohými jinými vlastenci a urážkou domácích odbojářů a legionářů, kteří položili životy za vznik samostatného československého státu v říjnu 1918. Výsledkem první světové války, kterou vyvolal německý a rakouský imperialismus bylo podle Českého statistického úřadu přibližně 300 000 padlých (podle jiných zdrojů pouze 138 000) a celková demografická ztráta 910 000 obyvatel. K tomu obrovské hospodářské škody, které zdědilo i Československo. Za další tragické období lze označit padesátá léta. Bezhlavé plnění ideologických i ekonomických příkazů z Moskvy, politické čistky, boj o moc v rámci KSČ a vesměs nesmyslný teror vůči často vykonstruovaným nepřátelům vedly k politicky motivovaným popravám (237) a dále k pronásledování, věznění (22 000) obyvatel Československa. Podle různých zdrojů emigrovalo 140 000 až 250 000 lidí. Několik set lidí a rovněž pohraničníků zemřelo při pokusech i ilegální přechody hranic. Společenský rozvrat vedl i k ekonomickým problémům, které však mnohdy byly ještě pokračováním dopadů války. Ve srovnání s uvedenými obdobími jsou rok 1968 a následná normalizace z hlediska dopadů na obyvatele Československa výrazně slabší. 

Ve vyšším zájmu

Rok 1968 je v současné historii prezentován jako úžasné demokratické vzepjetí skvělého českého národa pod vedením nadšených demokratů. Je zde však řada nelogických momentů. Především nelze přehlédnout, že taková hnutí jaké probíhalo v Československu od roku 1967, dokázali sovětští soudruzi a jejich domácí spolupracovníci rychle a efektivně zlikvidovat pomocí ozbrojených sil. Dokladem jsou bývalá NDR, Maďarsko i Polsko. Jenže v případě Československa se sovětské vedení kupodivu politického převratu moc neobávalo. Svědčí o tom neuvěřitelná Brežněvova slova: „éto vaše dělo“ (to je vaše věc). Soudruzi z Moskvy měli totiž jiné zájmy. Potřebovali v rámci globálního geopolitického střetu studené války dostat do Československa svoji armádu. Ale předseda vlády a první tajemník ÚV KSČ, jinak kovaný komunista Antonín Novotný se něčemu takovému vytrvale bránil. Problém byl v tom, že Novotný a lidé kolem něj se nevyznačovali nějakým zrádcovstvím z hlediska komunistických ideí, natož prozápadním myšlením. Pouze částečně povolili ideologický tlak a pomalu odstraňovali následky teroru z padesátých let. Zároveň rostla i životní úroveň většiny obyvatel. Nebylo tedy možné zasáhnout silou jako v jiných spojeneckých zemích. A zde přichází na řadu konspirační teorie. Ty jsou obvykle halasně odmítány, zvláště těmi jež by připravily o politický vejměnek, ale v mnoha případech se za čas ukáže jejich pravdivost.