Na tiskové konferenci ohlásil opatření ve prospěch dlužníků malých částek, snižující nepoměr mezi jejich původními malými dluhy a nestydatými částkami, které po nich právem vymáhají exekutoři. Podstatou ministrova záměru je snížení odměn advokátům a exekutorům při drobných kauzách. Dlužník by měl ušetřit přibližně 4 tisíce Kč. Panu ministrovi a jeho spolupracovníkům nelze upřít dobrou snahu. Je ale příznačné pro jeho mediální taktiku, že novinku podává tak, jako by již byla definitivně rozhodnuta. Příznivý obraz ministra v očích veřejnosti je prostě třeba stále udržovat a musí se k tomu využívat každá sebemenší příležitost, která se namane.

Ve skutečnosti vyhlášky jdou teprve do připomínkového řízení. Obě dotčené profesní komory již daly najevo nespokojenost, takže lze počítat s tím, že budou klást odpor. Není tedy úplně jisté, že vyhlášky vstoupí v platnost přesně v té podobě, v jaké byly veřejnosti předvedeny a ostatně není ani zcela zaručeno, že je bude do života uvádět stejný ministr, který jim pomohl na svět. To ale Jiřímu Pospíšilovi nevadí, neboť příznivý dojem z prosazení přívětivé změny již veřejnost zaznamenala a dopadnou-li věci za pár měsíců poněkud hůře, nikdo si již na počáteční tiskovku nevzpomene. Mezitím se ostatně mohou objevit jiné příznivé zprávy, za kterými se případný neúspěch tiše ukryje.

Zatímco obě profesní komory budou jistě proti útoku na příjmy svých členů protestovat, nedobrovolní příjemci služeb exekutorů by mohli žehrat, že pan ministr nešel tak daleko, jak mohl. Vedle exekutorské odměny totiž dlužník platí ještě náhrady podle §§13, 14 a 15 vyhl. 330/2001 Sb., které jsou u těchto malých pohledávek v souhrnu vyšší než odměna exekutora. Vyšlo-li ministerstvo z úvahy, že při dobrovolném zaplacení dluhu do 15 dnů nemusí exekutor moc pracovat, a proto mu lze odměnu snížit, nabízí se otázka, proč stejným okem nepohlédlo také na tuto položku.

Přijaté opatření prospěje velkému počtu malých dlužníků. Řeší se jím ale pouze problém, který z hlediska ničivých dopadů exekucí na dlužníky není nejbolestivější a oprávněnost jeho existence nelze v zásadě zpochybnit: nelze přece požadovat, aby exekutoři prováděli vymáhání pohledávek zdarma. Politováníhodným úkazem jsou ale dražby exekučně zabaveného majetku pod cenou, často do rukou předem dohodnutého, exekutorovi blízkého zájemce: dlužníkovi se nesníží dluh o plnou cenu zabaveného majetku, věřitel dostane méně, než by mohl při řádném provedení dražby, a vydražitel se nemravně obohatí ke škodě obou stran. Lze se domnívat, že ani exekutor nepřijde zkrátka. Této nepřístojnosti by bylo možné učinit přítrž zřízením státního exekutorského domu, který by dražil všechen majetek, zabavený při exekucích a dbal by na korektní vedení dražeb.

K prodražení úhrady malých dluhů přispívají věřitelé z řad velkých firem ve vlastnictví státu nebo samosprávných orgánů, kteří si na zastupování v soudním řízení na vymožení pohledávky najímají drahé advokátní kanceláře. Většinou se jedná o desetiminutová jednání, při nichž soudci „cvakají rozhodnutí jak Baťa cvičky". Zastoupení žalobce plní jen formální úlohu, takže by je mohl vykonávat průměrný úředník. Pro advokátní kanceláře to je skvělý obchod za peníze daňových poplatníků.