Národní rada pro vzdělávání by mohla být důležitou a potřebnou institucí – měla by zajišťovat kontinuitu vzdělávací politiky při změnách na ministerstvu. Právě tato kontinuita českému systému vzdělávání zásadně chybí. Marcel Chládek je od listopadu 89 už patnáctým ministrem školství. A jen s malou nadsázkou platí, že každý ministr začíná v podstatě od začátku. Mění lidi, mění koncepce, nenavazuje na svoje předchůdce. Výsledkem je stav, kdy chybí základní koncepční materiály, chybí vize a základní cíle pro vzdělávání.
Potud je ustavení Národní rady pro vzdělávání bezpochyby dobrým krokem. Ale proč má v jejím čele stát Václav Klaus? A proč v ní mají tak silné slovo zájmové skupiny jako Svaz průmyslu, Agrární komora nebo Hospodářská komora, namísto toho, aby to bylo pole pro otevřenou širokou a nepolitickou diskusi nezávislých odborníků? Těžko říci...
Václav Klaus se každopádně nijak speciálně vzdělávací politikou nezabýval a nepůsobí ani jako vzor osobnosti, která dlouhodobě zastává moderní názory. A už vůbec ne jako osobnost nepolitická. Nebo osobnost, která by dokázala moderovat diskusi, aniž by v ní tvrdě prosazovala vlastní názory. V mnoha ohledech je vysoce konzervativní až na pokraji střetu s běžnými normami současné liberální evropské společnosti – práva menšin, práva žen, rodina... Jeho pohrdavý vztah k ekologii a konceptu globální změny klimatu je znám neméně dobře. Podobně jako protiunijní postoje. Je tohle kostra žádoucí kontinuity?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.