Zdeňkovi Svěrákovi je 90 let a národ ho oslavuje jako hrdinu. Nikdy jsem ho nepotkal a nevím o jeho osobním životě nic, ale nebyl jsem příznivcem jeho humoru i když se člověk u jeho filmů zasměje. Jeho divadelní představení se mi nikdy nelíbila, připadala mě jako pubertální studentský humor.
Znal jsem Svěrákovy aktivity již na počátku, poněvadž můj kamarád z vojny byl chvíli členem Svěrákovy party a my jsme se mu za to posmívali. Co považuji za vážný problém, je film Kolja. Ten mě hluboce urazil. Je vyspekulovaný až do nehoráznosti.
Hlavní hrdina, vyhozený muzikant z filharmonie hraje na pohřbech, kamarádí se s hrobníkem, opravuje pomníky na hřbitově, bydlí ve věži pod Pražským hradem a kohabituje s dívkami, které učí hrát na cello. To je dostatečně směšné a absurdní, aby to stačilo k odsouzení, ale mně urazilo něco jiného. Ve filmu Kolja vystupuje starší paní, učitelka hudby, tedy inteligentní a vzdělaná žena, která zatratí roztomilé dítě jen proto, že ho slyší mluvit rusky. To by žádná normální česká matka neudělala. Kolja je film pro Američany, past na Oskara.
Byl jsem komunistickým režimem tvrdě persekuován, byl jsem zásadně proti ruské invazi v roce 1968, ale to nemá nic společného s mravným lidským chováním. Scéna odmítání dítěte mně vzala dech. Dnes jsou podobné pocity často považovány za normální. S tím zásadně nesouhlasím. Vyvolává to ve mně stud a odpor. To, že mu prezident udělil nejvyšší státní vyznamenání považuji za urážku.
Publikováno se svolením autora z webu https://www.milanknizak.com.
Psali jsme:
box PL na Seznam.cz + ParlamentníListy TV
sledujte PL na YouTube + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na GoogleZprávy + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na Facebooku
